Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, všechny vás vítám ve společenství, kde se smíme zažívat ujištění o Boží přítomnosti.

Introit: Kéž ti vzdají chválu, Hospodine, veškeré tvé skutky, kéž ti tvoji věrní dobrořečí. Ž 145,10

Píseň: 244 Pán Bůh je přítomen

Modlitba: Pane Bože, přicházíme dnes za Tebou, protože toužíme slyšet Tvé slovo do našich životů, přicházíme, protože se před Tebou chceme ztišit, přicházíme, protože Tě hledáme a jsme zmatení. Takoví tu teď stojíme, tak rozdílní a přece sjednocení Tvým pozváním.

Děkujeme za ně. Děkujeme, že si dnes smíme znovu uvědomit, že se nemusíme snažit, abychom všichni správně mysleli a správně cítili, děkujeme, že smíme u Tebe poznávat, že pravá jednota lidí je právě v Tvém odpuštění a nabídce života.

Prosíme, aby se v této jistotě dnes radoval z daru života Tvůj lid po celé zemi, abychom jako Tvé děti dokázali nabídnout naději vzájemného pochopení a otevřenosti v hlubokém ukotvení svědectví o Tvém Synu a našem Spasiteli Ježíši Kristu. Amen.

Čtení: Kol 1,13-28

Píseň: 313 Ozvi se, Pane můj! Já toužím znát Tvou vůli

Text: Lk 10,38-42

Haleluja. Pojďte, zaplesejme Hospodinu, oslavujme hlaholem skálu své spásy. Haleluja. Ž 95,1

V evangelijním čtení před sebou máme text, který je velice známý a velice rozporuplný. Nepříjemný, protože staví lidi proti sobě. Mám před očima diskuse z dob mládeže, kdy zaznívaly vášnivé obhajoby Marty. Mám před očima nádherný text Karla Čapka z jeho Apokryfů, který se rovněž zastává Marty. Mám před očima svého otce, který – mám pocit, že pod dojmem právě Čapkova textu – prosadil jméno mé mladší sestry. Ta se jmenuje – jak jinak – Marta.

Jakoby nám tu evangelista v Ježíšově příběhu nabízel potravu pro nekončící vášnivé diskuse. Diskuse o to vášnivější, že se týkají základu našeho způsobu zbožnosti, základu spirituality, vnímání víry – a tady se pojmenovává, co je správně a co je špatně. Nabízí se nám tu černobílý svět. Alespoň tak tento text čteme. Zapadá to do našeho dnešního vnímání světa – buď to je takto, a pak to druhé musí být špatně. Ono buď a nebo nás provází a trápí. A velice nás trápí, když se k tomuto černobílému vidění přidává zvěst Ježíše z Nazareta.

Je-li tomu tak i v našem dnešním textu, je to velice podivné. Protože tento kratičký výsek z Ježíšova působení, z Ježíšovy cesty s učedníky do Jeruzaléma popisovaný evangelistou Lukášem, nestojí osamoceně. Je součástí svědectví o Božím království, které Ježíš přináší a jehož součástí se učednící mohou – a mají – stát. „Podali mu knihu – totiž Ježíšovi – proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: ‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.““ A průběžným tématem naplňování tohoto programového prohlášení o Božím království je právě pohostinnost.

Vždyť když Ježíš na začátku této 10. kapitoly vysílá své do světa, mluví velice pozitivně o místech, kde učedníky přijmou a pohostí je. „A když přijdete do některého města a tam vás přijmou, jezte, co vám předloží; uzdravujte nemocné a vyřiďte jim: ‚Přiblížilo se k vám království Boží.‘“ V čem je tedy problém? Proč Ježíš najednou otočil?

Problém vnímám v tom, že jakoby zůstáváme být na stránkách knihy, byť by to byla samotná Bible. Že nejdeme za text. Nebo jinak – že ho nenecháme vystoupit do života. Jak s ním žil sbor evangelisty Lukáše? Jak s ním žili první křesťané? Jak ho vnímá církev?

Nebyl by problém vstoupit do textů z knihy Skutků apoštolských – abychom zůstali na půdě autorství evangelisty Lukáše. Ale církev při výběru textů na dnešní neděli zareagovala jinak. Vybrala oddíl z jednoho z dopisů tradičně přisuzovaných apoštolu Pavlovi. Vstoupila tedy do života, do aplikace evangelia v praxi.

Jsme na začátku dopisu, tedy v oddíle shrnutí zásadních skutečností, které chce autor připomenout. A začíná jásavým hymnem, jásavým vyznáním, kým pro něj Ježíš Kristus je. A co v něm Bůh pro nás udělal. Co vlastně ona zpráva o ukřižování a vzkříšení Ježíše z Nazareta znamená.

Je to velice krátký odstaveček, kterým jsem se snažil začátek hymnu vystihnout. Zároveň bychom se tu ale mohli zastavit a nechat zaznívat jeden přívlastek za druhým. Nechat ho na sebe působit, promýšlet ho. „Obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření.“ „On jest hlavou těla – totiž církve.“ „Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.“

Termín za termínem, obraz za obrazem se nám vynořují před očima a my máme potřebu se zastavit a popovídat si o tom, aby to nebyly pouhé dávné písně, ale něco, co nám promluví do života, pomocí čeho se můžeme orientovat, něco, co by pro nás mohlo být zdrojem síly. „Smíření přinesla jeho oběť na kříži.“

Slovo smíření do tohoto světa. Ne černobílého, ale plného barev a světel a stínů. Smíření s Bohem, napravení, nalezení vztahu, který nám otevře vztahy s lidmi. Který nám dodá odvahu se vůbec otevřít těmto vztahům při všem riziku, že na toto otevření doplatíme. To vše díky tomu, řečeno obětní terminologií, že Bůh obětoval oběť smíření. Nečekal, až tuto oběť přinese člověk, sám dal najevo, že s námi chce mluvit. Že s námi chce vést dialog.

Kratičké zamýšlení nad jedním obrazem. Marie sedící u Ježíšových nohou naslouchá, je ujišťována, že Ježíš je skutečně ten, který přišel od Boha. Že nejde o omyl.

Marta obsluhuje, naplňuje Ježíšova slova o tom, jaké jednání má budoucnost v prostoru Boží vlády, které on, Ježíš, přináší.

Dá se říci, která ze sester má pravdu? Má taková otázka vůbec smysl? Jsem přesvědčený, že ne. V epištole do Kolos po slovech o smíření následuje: „pokud ovšem pevně zakotveni setrváte ve víře a nedáte se odtrhnout od naděje evangelia, jež jste slyšeli“. A ke konci epištoly slyšíme výzvu:„Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.“

Možná to zní trochu abstraktně, ale je to mířeno do praktického života. Čtu shodou okolností právě knihu rozhovorů Josefa Beránka s převorem kláštera Bosých karmelitánů Petrem Glogarem. Petr Glogar si svého času vybral členství v tomto kontemplativním řádu, protože jako velice aktivní člověk se potřeboval vědomě stále znovu napojovat na Toho, kdo dá jeho jednání smysl. Kdo dá smysl snažení skupiny lidí, skupiny bratří konkrétního kláštera. Úsměvná byla jeho vzpomínka na mladého muže jasných představ, který přišel s tím, že chce vstoupit do řádu a přinesl si pouze igelitku s nejnutnějšími věcmi. A že víc nepotřebuje, že se bude pouze soustředit na rozhovor s Bohem a už nikdy nebude pracovat. Prostě Marie přece měla pravdu! S tímto mladým mužem se nějak zcela minuli a on ve finále do noviciátu vůbec nenastoupil.

Ve světě, který tak rychle vytváří protiklady – bohatí nebo chudí, černí nebo bílí, homosexuálové nebo heterosexuálové, moje nebo tvoje – nás text z epištoly do Kolos zve k tanci víry, který spojuje Boží dílo, naše společné dílo a naši osobní odezvu. Pomáhá nám odmítnout zjednodušenou otázku, jestli má pravdu Marta nebo Marie. Nabízí nám otázku jinou – nabízí nám, abychom se učili rozpoznávat Boží smíření v našich životech a ptali se, jak náš společný život reaguje na Boží milost. Jak vstupuje do služby Božímu království, které přinesl Ježíš z Nazareta a stále přináší Vzkříšený Kristus. Amen.

Píseň: 589 Buď sláva Bohu, chvála Otci, který stvořil zemi

Modlitba: Pane Bože, přicházíme za Tebou s vyznáním, že nám často dělá problém rozlišovat. Neumíme volit, co bychom měli dělat, kdy mluvit, kdy mlčet. Vyznáváme, že to naopak velmi dobře víme u druhých. Takoví za Tebou dnes přicházíme – ať už jako Marty nebo jako Marie – a chceme Tě poprosit za všechny. Za ty, kdo jsou nám blízcí i za ty, kterým nerozumíme.

Na prvním místě prosíme za nemocné v našem sborovém společenství i kolem nás. Prosíme, abys byl povzbuzením nemocné, pro ty, kdo se o ně starají. Prosíme o pomoc pro nás, abychom dokázali my sami být povzbuzením. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za rodiny. Prosíme, provázej partnery, kteří se těší ze vzájemného porozumění i ty, jejichž vztah je podrobován zkoušce odcizení. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za děti – za ty, které jsou milovány svými nejbližšími i za ty, jejichž start do života je ztížen. Děkujeme a prosíme za ty, kdo jsou jim pomocí. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kdo jsou obětí černobílého vidění světa. Za ty, kdo se ocitli na okraji ve společenstvích kde žijí. Na okraji společenského nebo náboženského života, protože jsou součástí nějaké menšiny. Menšiny označené jinakostí. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kdo jsou obětí násilí a teroru ve své zemi. Za ty, o kterých víme i za ty, jejichž příběhy jsou vytěsňovány na okraj veřejného zájmu. Prosíme za obyvatele Ukrajiny, Gazy, demokratické republiky Kongo, Jemenu a dalších a dalších zemí. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, je mnoho míst, kde bychom měli pomoci – jako jednotlivci, jako sborové společenství. A vyznáváme, že často podklesáváme. Prosíme o Tvého Ducha svatého, abychom v tomto společenství byli Tvým lidem, abychom byli svými životy součástí Tvého království. Za to Tě, Pane, prosíme.

Vyslyš nás, prosíme, když se na Tebe obracíme se svými osobními díky a prosbami. … Za to vše Tě, Pane, prosíme.

Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo touží po životě: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. J 14,27

Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti. 2Pt 3,18

Píseň: 426 Ať chrání nás Bůh, ať žehná nám Bůh