10.08.2025 Lukáš 12,32-40 | ČESKOBRATRSKÁ CÍRKEV EVANGELICKÁ V KROUNĚ

Krouna 10.8.2025

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás v tomto společenství, kam jsme přišli, abychom se setkali navzájem, ale především, abychom se setkali s tím, který dává naději životu.

Introit: Na mysli máme Tvé milosrdenství, Bože, uprostřed Tvého chrámu. Jak Tvé jméno, Bože, tak i Tvoje chvála zní až do končin země. Ž 48,10n

Píseň: 67 Ó město Boží, Ty jsi štít

Modlitba: Pane, je toho mnoho, co bychom Ti chtěli odevzdat. Je toho mnoho, s čím přicházíme, čemu nerozumíme, u čeho nechápeme, proč se to děje. A právě uprostřed našich zmatků Ti chceme děkovat za svědectví v Tvém Synu Ježíši Kristu. Poděkovat za ujištění, že neexistuje situace, ve které bychom byli sami, ve které bys nebyl s námi.

Děkujeme, že se v této jistotě smíme přidat k chvále Tvého lidu, která dnes zaznívá po celém světě. Děkujeme, že se smíme stát součástí proudu chval, který tryská z radosti i bolesti Tvých vyznavačů. A moc Tě prosíme, aby se tento proud stal povzbuzením i útěchou všech těch, kteří se ve své bolesti cítí opuštěni. Amen.

Čtení: Gn 15,1-8

Píseň: 673 Tak málo přímých cest (Skuteč 302)

Text: Lk 12,32-40

Haleluja. Přistupte, klaňme se, klekněme, skloňme kolena před Hospodinem, který nás učinil. Haleluja. Ž 95,6

Začněme od začátku – od ustavujícího příběhu Božího lidu – od Abrahama. Stále znovu nás fascinuje příběh, stále znovu nás fascinuje i jeho ústřední motiv – víra. Nebo možná zápas o víru. O to víc, že to vše si vyprávěl Boží lid v zajetí v Babylóně. Uprostřed následků vlastních selhání si vyprávěli příběh svých počátků jako Božího lidu. Stejně jako oni i my vzhlížíme k Abrahamovi, zná se nám vzdálený, a pak najednou přichází střih a on stojí vedle nás. Je nám velice blízký – tak jako v dnešním příběhu. Dychtivě nasloucháme a snažíme se zachytit, jak se naučit důvěřovat. Ne nějakému důkazu Boha, ale tomu, že existuje Boží cesta a my jsme na ni zváni.

„Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný.“ „Pane Bože, sliboval jsi…“. Co to bylo za slib? To je právě to – co to bylo za slib? Jak vypadá život v Boží budoucnosti? Mohli bychom se zeptat lidí, kterým budoucnost mizí před očima – na Ukrajině, v Gaze, v Jemenu, v Kongu, v Afgánistánu. Mohli bychom se zeptat lidí, kteří žijí v oblastech mimo centrum zájmu a místo zájmu naslouchají statistikám. Mohli bychom se zeptat těch, kdo touží po dítěti, po budoucnosti – že, Abrame?

Jde tu o smysl našeho snažení, smysl života, jeho budoucnost. Zní to vzletně, ale je to právě toto, o co se opíráme, co nás drží v každodenním snažení. A Abram je tu ztělesněním naší únavy, našeho strachu a obav, když se díváme kolem sebe a hledáme, čemu – a komu – vlastně uvěřit.

Do toho vstupuje novozákonní text – a působí odtažitě. Nešel mi s tím starozákonním vůbec dohromady. Působil na mě dojmem dalšího nároku do našeho hledání a nejistoty. Do strachu z budoucnosti. A přece – nechápal jsem, že mě to nepraštilo do očí – vždyť hned první verš, který jsme slyšeli, je vlastně Abramovi šitý přímo na míru. „Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království“. Dát vám budoucnost, dát vám prostor k životu.

Vzhledem ke kontextu, do kterého je tento text zasazen, je zřetelné, že evangelista tu Ježíšovo slovo směřuje právě do obav o zabezpečení budoucnosti. Je součástí závěrečných vět oddílu s podobenstvím o boháči a stodolách. Tedy podobenství o tom, kdo se domníval, že má patent na to, jak si zabezpečit život. Jak vlastními silami zabezpečit budoucnost jako určující smysl života. Na místo toho Ježíš staví starost o Boží království – o život v Božím království, kde ovšem nejde jen o mě, ale také o lidi kolem mě. Jde o poklad v nebi, který všichni dostáváme darem. Z Abramova pohledu – jde o život v Zaslíbené zemi.

To je něco, co podle Ježíšových slov může a má určovat náš život. Je to extrémně zdůrazněno – nic, co máme, nemá ani vzdáleně hodnotu tohoto daru od Boha. Jen tyto poklady v nebi mají jako Boží království proměňující účinky na nás i na všechno kolem nás.

Jen – skutečně mají? Ty pochybnosti jsou sžíravé, že, Abrame? Už jsme o tom mluvili na začátku – co by nám na to řekli mnozí. Co si o tom ostatně myslíme i my sami. Jak s tímto Ježíšovým ujištěním, s jeho výzvou, dál? Lukášův text reaguje velice trefně ve svém obraze služebníků čekajících na svého pána. „Buďte připraveni!“ Tedy další nárok? A přece to, co zní jako nárok je nabídkou cesty. Ne, to skutečně neznamená, že by Boží dílo záviselo na naší bdělosti. Co na ní ale závisí, je, jestli uvidíme budoucnost, smysl, v životě našem i v životě kolem nás. Odvážím se říci – jestli uvidíme Boží stopy v našem každodenním starání.

Vrátím se k dnešním Abramovu příběhu. Slyšeli jsme že Abram Hospodinu uvěřil a ten mu to připočetl za spravedlnost. Ale vzápětí – Pán Bůh Abramovi slibuje zemi a Abram znovu potřebuje nějaké podrobnosti – aby se měl o co opřít. Toto je člověk, kterého oslovil Pán Bůh. Takoví jsou lidé, které Pán Bůh oslovuje. O tomto člověku si vyprávěl Boží lid v zajetí v Babylóně a čerpal z jeho příběhů posilu. Přidávám, přidáváme se k naslouchání příběhů, které jsou ponaučením i povzbuzením. Tak jako kdysi dávno pro Boží lid v tíživé, bezvýchodné situaci v Babylóně, jsou i pro nás hlubokou ukázkou „chození s Bohem“. A právě k tomu ukazuje Ježíš z Nazareta. A ti, kteří ho vyznali jako Zachránce, Mesiáše, Krista, sepsali pro svá sborová společenství svědectví o Ježíšově nabídce Božího království.

Tak i my se v našem sborovém společenství smíme povzbuzovat, abychom neklopili oči v únavě a beznaději, ale v bdělosti očekávali Boží jednání v Jeho království, které od Něj dostáváme jako prostor k životu. Amen.

Píseň: 697 V své rozličné úzkosti

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Bože spravedlnosti, voláš zlomené lidi ze všech společenských vrstev. Naplň nás vírou těch, kteří šli před námi a konali tvé svaté dílo:

Prosit za ty, kdo jsou nemocní. Posilovat ty, kdo se snaží být pomocí a povzbuzením.