Krouna 17.8.2025

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás v tomto společenství, do kterého jsme směli přijít z Boží milosti.

Introit: Bože, pro své jméno mě zachraň, ujmi se mé pře svou mocnou silou. Ž 54,3

Píseň: 63 Hrad přepevný jest Pán Bůh náš

Modlitba: Pane, přicházíme s vděčností. Vždyť tu smíme být na Tvé pozvání. Vždyť tu smíme otevírat Tvé Slovo a nechat se v úžasu uvádět do tajemství Tvého promlouvání k člověku. Vyznáváme, jak často se nás zmocňuje tíseň, že jsme sami, že Ty jsi někde daleko. A tak Ti chceme především děkovat, že i dnes smíme otevírat příběhy lidí, kteří na tom byli stejně. Kteří se stejně ptali, stejně hledali. A Tys jim odpověděl. A Ty odpovídáš.

Děkujeme za Tvou odpověď v Ježíši z Nazareta. Děkujeme za zvěst o Tvém království, ve kterém nám Ježíš otevíral poznání Tebe, ale ve které nám také otevřel cestu k poznání nás samotných a lidí vedle nás.

Děkujeme Ti za tento zázrak a prosíme, aby dnes zazníval jásot nad Tvou milostí uprostřed Tvého lidu po celém světě.

Amen.

Čtení: Iz 58

Píseň: 313 Ozvi se, Pane můj

Text: Lk 13,10-17

Haleluja. Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží! Haleluja.

Ž 98,1

Přiznám se, že mě nějak celoživotně trápí otázka mlčícího Boha. Vzpomínám na větu, kterou vyslovila jedna z mých konfirmandek ještě ve Vršovicích: „V Bibli to mají lidé jednoduché – mohou mluvit s Pánem Bohem“. Vzpomínám na tu větu hodně často. Jen by s ní asi nesouhlasili lidé, jejichž naléhavé volání k Bohu cituje prorok Izaiáš: „Proč se postíme, a nevšímáš si toho? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí?“ (Isa 58:3 CEP) Co s tím? Co s tímto pocitem? Odpověď na tuto otázku je pro nás zásadní.

Dnešní texty – jak ten starozákonní, tak ten novozákonní – nám tuto otázku tak trochu přetváří. Jakoby se nás ptaly – jakou máte představu Boha, k jakému Bohu to vlastně voláte? Jakého Boha hledáte? Oba texty ukazují určitou zbožnost, která je postavená na představě Boha, hlídajícího dodržování řádů. Toho, který ustanovil řády, s jejichž dodržováním stojí a padá skutečná, pravá zbožnost. To slyšíme v textu proroka Izajáše zcela zřetelně: „Pane, my dodržujeme všechna Tvá přikázání, bohoslužba vypadá tak, jak vypadat má, a Ty se s námi nebavíš.“

Nad tím se nedá mávnout rukou. Pán Bůh daroval svému lidu Zaslíbenou zemi s tím, že v tomto darovaném prostoru má žít určitým způsobem. Porušení daného způsobu života přinášelo riziko vypadnutí z prostoru spásy. Ale existovala cesta, jak najít cestu zpět – Pán Bůh jí nabízel v bohoslužbě, v oběti. Nabízel cestu, jak setrvat v rozhovoru s ním. A k tomu připočtěme situaci Božího lidu – je to menšina. A jestliže nebude tato menšina zřetelně vyznávat Boha, který je naprosto jiný než božstva kolem nás, je tu veliké riziko, že vše splyne do jakéhosi náboženského guláše. A o tom je bezesporu šabat. To slyšíme u proroka Izajáše zřetelně – na to klade Boží lid důraz. Správné dodržování pravidel tohoto dne je prostě ústřední. Je to oddělený den, kdy Boží lid jasně vyznává, že Pánem životů našich i života celého stvoření je Hospodin, Bůh Izraele. Řečeno dnešní terminologií – není zbytečné chodit v neděli do kostela.

A přece se v nás tak nějak všechno bouří. Jakoby se to míjelo s naší životní zkušeností – život se ubírá jinudy, než jak o tom mluví takové texty. A prorok Izaiáš to potvrzuje. Ten problém už tehdy byl v tom, že problémy života se objevovaly jinde než v dodržování bohoslužebných postupů. A tak i dnes je zásadní, kde jako křesťané, Boží lid, klademe důraz. Jaká pravidla starozákonního Božího společenství bereme jako určující. Jaká pravidla zaštiťujeme Boží autoritou. A právě o to jde – jde o autoritu, o její používání.

A do toho přichází Ježíš. V sobotu, v onen oddělený den, vstupuje do synagogy. Když si pročteme Lukášovo evangelium, zjistíme, že tento motiv se sobotou v synagoze se opakuje. Ježíš v sobotu v synagoze uzdravuje nemocného. V tomto případě nemocnou ženu. Ženu, kterou měl již 18 let v moci Boží nepřítel, ďábel, a ona musela chodit celá sehnutá. Zásadní střet. Ta žena vlastně nevyvíjela žádnou aktivitu – to Ježíš k ní přistoupil a uzdravil ji. Osvobodil ji. Uvolnil ji pro život. Tedy témata nesmírně aktuální pro široký okruh lidí. Pro nejrůznější skupiny, které jsou odmítány, že nepatří do Božího lidu. Osvobození pro život.

A představený synagogy, ten, který měl v popisu práce dbát na dodržování řádu při šabatu, se zlobí. Protože ty řády byly podle něj narušeny. A už jsme si říkali, že to není jen tak, že je to riskantní. To zní v tom dnešní starozákonním textu velice zřetelně. „Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den Hospodinův přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči, tu nalezneš rozkoš v Hospodinu „a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země a z dědictví tvého otce Jákoba tě budu živit.““ (Isa 58:13-14 CEP) To dodržování řádů bylo kvůli tomu, abychom nepřeslechli Boží hlas – je tedy nutné na to opravdu dbát. A tak se představený synagogy obrací k zástupu, aby vše vysvětlil, aby upozornil na to, že se stala chyba. Že tu riskujeme snížení Boží autority. I když to napomenutí v konfrontaci s onou touhou po Božím promluvení zní trochu komicky. Představený synagogy, jeden z těch, který volá po Božím promluvení, vlastně říká: „Nenechte se uzdravovat v sobotu. Nenuťte Pána Boha dělat v sobotu zázraky. Nenuťte ho v sobotu promlouvat.“ Skutečně ono zaštiťování se Boží autoritou, pojetí autoritativního Boha, vede k tragikomickým koncům. I když spíše k tragickým, protože nutně vede ke kádrování druhých. Přichází nemocná žena a hledá uzdravení. „Stoupni si do fronty, teď je zavřeno. Teď není pro tvé uzdravení prostor.

A Ježíš toto odmítá. Tedy aby bylo jasné, co Ježíš odmítá. Neodmítá bohoslužbu, neodmítá Boží lid, neodmítá církev. Neodmítá dodržování šabatu. Tady nejde o to, že by Ježíš přišel a vyhnal všechny lidi ze synagogy, protože je zbytečné tam být. Nepřišel dělat kosmetické úpravy. Co je smyslem působení Božího lidu v Zaslíbené zemi? Žít s Bohem – tak bezesporu bohoslužba patří – ale – proč vůbec chtít s Bohem mluvit? A tady Ježíš přišel zvěstovat Boha, o kterém svědčí prorok Izajáš ve svém textu. Boha milosrdného a slitovného, který nenechá trpět ty, kteří nemají zastání. A proto jim naslouchá, proto naslouchá jejich volání o pomoc. Přichází za všemi, kteří se trápí, a promlouvá.

A projevuje se to právě v sobotu, v oddělený den, a právě v synagoze. Tedy v centru zbožnosti. Podstatou soboty, šabatu, bylo „spočinutí“, tedy čas „osvobození“, jak je právě u Lukáše silně cítit. Vždyť právě šabatový rok je rokem, kdy se odpouštěly dluhy a byli propouštěni otroci. Právě to je u Lukáše základ Ježíšovy zvěsti: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ (Lk 4,18n) Tady je u slova moc, ze které se můžeme pouze radovat a svědčit o ní. Tady je ta skutečná autorita.

Co nám tedy tyto texty říkají na naši touhu po Božím promluvení? O čem svědčit dnešnímu člověku? Dnešní texty nás ujišťují o tom, že se musíme nejprve zorientovat sami. Lze bezesporu svědčit o Bohu Bohu tvrdém a nelítostném, který nemluví a nám tak uvolňuje ruce mluvit za něho, hájit Jeho důstojnost, hájit Jeho pravidla, která si vybereme k obrazu svému. Ale tato výzva, abychom se zorientovali, je přes všechna jasná slova soudu plná naděje – protože Bůh Otec, o kterém svědčí Ježíš, není někde daleko, není to vzdálený autoritativní vladař, jehož čest musíme se stejnou autoritou hájit. Je to milostivý Otec, který přichází za svými dětmi a nabízí jim život. A on skutečně přichází. Ve chvíli, kdy toto přijmeme, kdy se na toto soustředíme, tak uvidíme jeho zázraky v lidských životech. Najednou začneme děkovat za setkání, těšit se z nového dne, začneme vnímat zázrak pozvání do společenství sboru. Začneme rozpoznávat a radovat se z každého osvobození člověka pro život. Najednou začneme vnímat člověka s jeho úzkostmi a nadějemi a otevřou se tak před námi Boží zázraky. Evangelista hned za tento příběh uzdravení v sobotu zařazuje podobenství o hořčičném zrnu, abychom pochopili, že to Boží království, které přinesl Ježíš a které se prosazuje do tohoto světa, je často jak to zrnko hořčice, ale má velikou sílu. A toto vidět, toto rozpoznávat, z toho se radovat, to je úkol církve. V tom nás nikdo nezastoupí. Pak můžeme zvěstovat naději živého Boha. Pán Bůh nám v tom pomáhej.

Amen.

Píseň: 717 Tvá, Pane, láska nám sílu dává

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, předstupujeme před Tebe plní vděčnosti za ujištění, že neexistuje překážka, která by Ti zabránila přijít za člověkem. Proto k Tobě voláme v důvěře, že slyšíš naše prosby. Pane, vyznáváme, že nedokážeme obsáhnout všechny bolesti, že mnoha věcem nerozumíme a vlastně nevíme, za co prosit. A tak především prosíme, aby Tvá moudrost a láska vstupovala do dějů tohoto světa. Abys nás vedl všude tam, kde nás chceš mít se slovem útěchy, s podanou rukou.

Pane, dnes jsme si mohli znovu a výrazně uvědomit, jak důležitý je pro nás Tvůj prostor k životu, prostor, který Ty nabízíš. Znovu si smíme uvědomovat, jak důležitý je pro nás prostor tohoto konkrétního sborového společenství.

Moc Tě prosíme, uč nás pamatovat na ty, kteří jsou stranou, kteří jsou nemocní, kteří jsou opuštění. Moc Tě prosíme, uč nás otevírat náruč tak, jako ji Ty otevíráš pro každého člověka. Za to Tě, pane, prosíme.

Pane, prosíme za lidi nemocné – v našich rodinách, v tomto sboru, v našem okolí. Odevzdáváme Ti ty, na které osobně myslíme. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Pane, Ty nás vedeš k vytváření otevřeného prostoru pro všechny. Myslíme na ty, kdo takový prostor vytvářejí – i když to není v Tvé církvi. Myslíme na všechny, kdo mají odvahu otevřít se druhému člověku. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kdo mají existenční problémy, kdo jsou bez domova. Myslíme na seniory, kteří jsou opuštění a peníze jim zbývají sotva na přežití. Myslíme na lidi bez domova. Myslíme na ty, kdo jsou bez práce. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti ty, kteří jsou na útěku před terorem. Myslíme na lidi na Ukrajině, v Gaze, v Jemenu, v Afgánistánu a na mnoha dalších místech, o kterých ani nevíme. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti vztahy. V rodinách, v našem sboru, v církvi, ve společnosti. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti ekumenu – mezi církvemi, ale dnes hlavně mezi náboženstvími. Za to Tě, Pane, prosíme.

Dnes Ti odevzdáváme náš sbor. Za něj Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti v tuto chvíli v tichosti své osobní díky a prosby. … Za to Tě, Pane, prosíme. Pane, smiluj se.

Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo u Tebe hledají život: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, buďte střízliví a celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista.

1 Pt 1:13

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7

Píseň: 409 Svaté Boží požehnání