Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás ve společenství Božího lidu uprostřed radosti adventu.
Introit: Ze Sijónu, místa dokonalé krásy, zaskvěl se Bůh, přichází Bůh náš a nehodlá mlčet. Nebesa shůry i zemi volá, povede při se svým lidem. Ž 50,2.3a.4
Píseň: 435 Zvedněte, brány, svrchků svých
Modlitba: Hospodine, náš Otče, dnes chceme vyznávat radostně se vším Tvým lidem – to Ty dáváš život, to Ty člověku dáváš posilu na jeho cestě, stavíš jej pod svou vládu, to Ty lidský život přijímáš na jeho konci. Pane Bože, moc Ti děkujeme, že si to dnes znovu smíme připomínat. Že dnes znovu smíme slyšet zvěst o Tvém království, které proměňuje již dnes lidská srdce. Potřebujeme to slyšet, protože často propadáme smutku, že je všechno marné, že síla vlastnit přemáhá touhu po Tvém životě.
Děkujeme Ti, že právě do tohoto našeho vnitřního rozporu zaznívá tomuto světu zvěst adventu. Zvěst o příchodu toho, kterého jsi poslal, aby nás všechny ujistil o Tvé moci. O moci lásky a milosti, kterou nic a nikdo nepřemůže.
Moc Tě prosíme, aby tato zvěst vstupovala do srdcí lidí po celém světě. Do srdcí všech, kteří touží po životě a nemohou ho nalézt. Amen.
Čtení: Iz 11,1-10
Píseň: 443 K nám skláníš se, můj Králi, jak přivítat Tě smím
Text: Mt 3,1-12
Haleluja. Hospodin bude soudit svět spravedlivě a národy podle své pravdy. Haleluja. Ž 96,13b
Co to v klasickém textu pro 2. neděli adventní vlastně slyšíme? A vidíme? Nejprve co vidíme. Břeh Jordánu a na něm množství lidí. A kdybychom nevěděli, že jsme v novozákonní části Bible, tak nám nemusí vytanout na mysli scéna kolem Jana Křtitele, ale můžeme si představit Boží lid v závěrečné části putování ze země otroctví, z Egypta. Boží lid, který znovu stojí před vodní překážkou, jako na začátku své cesty.
A v tento okamžik zazní slova: „Poznáte, že uprostřed vás je živý Bůh. Ten před vámi vyžene Kenaance, Chetejce, Chivejce, Perizejce, Girgašejce, Emorejce i Jebúsejce. Hle, před vámi přejde Jordán schrána smlouvy Pána celé země.“ Tak jako Mojžíš povzbuzoval Izrael, když se ocitli v sevření mezi faraónem s jeho vojskem a vodami moře: „Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet.“
Když tedy Jan Křtitel mluví o přibližujícím se království nebeském, vyřizuje Boží pozvání do prostoru Boží vlády. Do prostoru vlády toho, o kterém se předávalo z generace na generaci svědectví, že vysvobodil svůj lid z otroctví v Egyptě, nabídl svému lidu smlouvu a tuto smlouvu ze své strany splnil. Dovedl svůj lid do zaslíbené země a učil jej v ní žít.
A lidé mu uvěřili. Ve velkém množství k Janovi vycházeli, vyznávali svoje hříchy a dávali se pokřtít. Uvěřili, že tu skutečně znovu zní hlas, který vedl Mojžíše a Jozua, hlas, který jim propůjčoval takovou autoritu. Stručně – uvěřili, že tu mluví Bůh, že je zve do země své vlády. Že i oni mohou vstoupit.
Tuto víru měl dar vyvolat Jan Křtitel. Byla to ovšem víra plné odevzdanosti. Přesně, jak to bylo zřetelné v příbězích vyvedení z Egypta, v daru smlouvy a uvedení do zaslíbené země. To rozhodující je Boží aktivita, Boží akce, Boží milost. V příběhu záchrany z Egypta skutečně nejde o lidské zásluhy a už vůbec ne o zásluhy, ke kterým jsme přišli jak slepí k houslím. Tedy – pokrevní příslušnost k Božímu lidu. Nebo naopak nepříslušnost jako stigma. Příslušnost k těm druhým, k těm, kteří k nám nepatří. Do těchto představ vstupuje Jan Křtitel velice razantně: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.
Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já - nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“
Stručně, Boží vláda znamená také Boží soud a tam nemá smysl se vykazovat jakoukoliv stranickou legitimací nebo snad stranickými funkcemi. Zní to nesmírně přísně, ale je to slovo naděje. Protože zaznívá do lidské společnosti, kde si autoritu nárokují ti, kdo mají moc. Ať už náboženskou nebo světskou. Nebo obojí. A stále znovu se opakuje schéma, kdy tato moc se vzdaluje lidem. Kdy se stále znovu a v různých variacích opakuje legendární překvapená otázka Marie Antoinetty tváří v tvář hladovějícím pařížským matkám s dětmi: „Když nemají chléb, tak proč nejedí koláče?“ A Jan Křtitel, muž Boží autority, říká – rozhodující slovo, rozhodující soud nedrží v ruce jakákoliv lidská moc, lidská autorita, ale Hospodin. Ne člověk, ale Hospodin zve do prostoru své vlády. A kdo chce vejít, musí odložit vše, co ho od Boha dělí – svůj hřích.
Je velice zvláštní, jak evangelista Matouš píše svůj příběh. Nechává svědectví Jana Křtitele naplno vyznít. Nechává nás si uvědomit jeho zvěst a učit se jí naslouchat, zvnitřňovat. Přijímat Matoušův pohled víry, co vlastně přináší zvěst oné dlouhé cesty osvobození z otroctví, ve kterém se ocitl Boží lid. Nechává vyznít svědectví, že tento příběh o Boží vysvoboditelské přítomnosti není pouze pro jakousi lidmi určovanou elitu s tím, že ostatní jdou přes palubu. A zároveň – evangelista nechává Jana zcela zřetelně tápat v představě, jak má vypadat ten, kterého Pán Bůh posílá jako spasitele.
A teď přichází scéna, kterou miluju. Jen si to představte – Jan Křtitel mohutným hlasem zvěstuje toho, který přichází a je silnější, bude křtít Duchem, má v ruce lopatu jako nástroj soudu. A najednou se před ním objeví Ježíš. Prostě vystoupí z davu lidí, kteří přišli vyznávat své hříchy. Je s nimi, ne nad nimi. Přišel se nechat pokřtít. A zazní jasné slovo – toto není omyl. „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá.“ A jako razítko na toto ujištění přichází potvrzení z nebe: „Toto je můj milovaný syn, toho jsem si vyvolil“.
A sem vstupuje ono nádherné Boží slovo, které prorok Izaiáš vyřizuje Božímu lidu sevřenému v kleštích – z jedné strany naprostým selháním elit, které mají určovat život lidí v zaslíbené, Boží zemi a z druhé ohrožením bezohlednou asyrskou okupační mocí. Sem zaznívá slovo o proutku, který vzejde z pařezu Jíšajova. Ze kmene vinné révy, který nepřinesl to ovoce, které měl. A přece – výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Nejraději bych znovu přečetl celý ten oddíl z Izaiáše. Je prostě nádherný.
Nechám to na vás, nechte se jím provázet adventem. Nechme se provázet adventem ujištěním, že ten, který naplňuje toto zaslíbení, přišel a přichází. A přichází ne jako ten, kdo svoji autoritu prosazuje mocí, ale jako ten, kdo doprovází. Kdo probouzí lidskou víru svým autentickým svědectvím o Boží milosti a lásce, která se zastává těch, kdo mají bolest. Bolest, kterou vidí i tam, kde ji člověk skrývá za různými fasádami. Nechme se tedy i letošním adventem vést tím, který nás zve do prostoru Boží vlády. Do prostoru, který tak nádherně vykreslil prorok Izaiáš.
Amen.
Píseň: 432 Aj, čas vzácný přišel, v němž Pán slávy vyšel
Ohlášky:
Přímluvná modlitba: Pane Bože, dnes jsme si znovu směli připomenout, že Tvé království přišlo a přichází s tím, kterého jsi poslal. S Ježíšem z Nazareta, kterého vyznáváme jako svého Spasitele, jako Krista. Znovu jsme si směli připomenout, že tento svět, je v Tvých rukách. Že lidské životy jsou ve Tvých rukách. Že se z toho smíme těšit, že se smíme dát do služeb Tvého království.
Pane, prosíme, posílej nás za těmi, kteří trpí. Děkujeme za všechny, kteří je v této bolesti dokáží provázet. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.
Prosíme za všechny, kdo se snaží napravit bezpráví. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Pane, denně se díváme na zprávy z Ukrajiny, vidíme oběti agrese, denně slyšíme o obchodu se svobodou právě obětí. Trápí nás to, nevíme, co s tím. Nevíme co s tím na Ukrajině, v Gaze, v Jemenu a na mnoha dalších místech. Pane, prosíme o odvahu, prosíme o naději.
Prosíme za celé Tvé stvoření, které my tak ničíme. Prosíme za ty, kdo na změnu klimatu doplácejí. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Prosíme za Tvůj lid, prosíme za náš sbor, prosíme, proměňuj naše srdce, naplňuj je láskou, vírou a nadějí, abychom dokázali pomáhat a proměňovat nejen vlastní vztahy, ale i vztahy v této společnosti. Za to Tě, Pane, prosíme.
Voláme k Tobě v tichosti své díky i prosby.
Pane, přicházíme k Tobě a spolu se všemi, kdo touží po životě, k Tobě voláme jako ke svému Otci:
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“
Poslání: A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná. 1K 15,58
Požehnání: Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář! Ať je známa na zemi Tvá cesta, mezi všemi pronárody Tvoje spása! Bůh nám žehná, Bůh náš. Bůh nám dává svoje požehnání. Nechť se Ho bojí všechny dálavy země! Amen. Ž 67,2n.7b.8
Píseň: 451 Slávy Pán přichází opět