Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás všechny ve chvíli, kdy se smíme těšit z pozvání do společenství Božího lidu, kdy se smíme těšit z Boží přítomnosti mezi námi.
Introit: Rozpomeň se na slitování svá, Hospodine, a na milosrdenství svá, která jsou od věků. Ž 25,6
Píseň: 276 Kdo je mocný jak Ty, Hospodine
Modlitba: Pane Bože, náš Otče, přicházíme na Tvé pozvání a mohli bychom se radovat a vyprávět ostatním lidem, že i oni jsou zváni, že i pro ně máš připravenou otevřenou náruč. Mohli bychom nabízet těm, kteří mají své trápení, slovo Tvé naděje a pomocnou ruku. A místo toho hledáme, jak žít. Hledáme, jakou cestou života se vydat, jak reagovat na situace kolem nás. Situace, které vytváří nesnášenlivost a sobectví. Máme pocit, že je toho příliš mnoho, že s tím nejde nic dělat.
Pane, chceme Tě dnes poprosit, abys nám dával svého Ducha svatého, v jehož síle bys nás vyvedl z labyrintu beznaděje, do kterého jsme se dostali. Prosíme, uč nás i dnes slovům chval, aby i z našeho společenství zněly do světa díky za dar života, který od Tebe každý člověk dostává.
Amen.
Čtení: Ez 36,24-31
Píseň: 402 Ó Pane můj, nenech mne být
Text: J 3,1-12
Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi!
„Já bych vám takhle moh vypočítávat hodiny, jaké chyby lidi dělají v životě a proč nejsou šťastní. Máte třebas lidi, co jsou moc komplikovaní. Je v nich málo prostoty, skromnosti a pokory. On každý chce být náramně originální. Hrozně originální. Takové chodící ilustrované vydání úplného díla Sigmunda Freuda. On takový člověk rozumí všemu. Einsteinovi a Bartókovi a hieroglyfům, dokonce i Molotovovi. To je hrůza! Lidi se vám dnes stydějí přiznat, že něco nevědí. Pak jsou lidi, co myslejí moc a moc na sebe. On se každý pitvá a piplá s tou svou dušičkou a píská na druhé. Jak takoví lidi můžou být šťastní? On nemusí každý být zrovna milosrdný samaritán. Dobře. Ale když nemůžeš druhému pomoct, aspoň ukaž trochu zájmu. Lidi se zajímají o sto různých věcí, ale jsou jak encyklpedie zavřená do wertheimky a neřeknou nikomu nic z toho, co se naučili, četli, viděli, prožili. To je taky moc špatně.“
A jsme u toho znovu. Jak dnes žít, uprostřed tlaků a nároků na náš život? Jak správně žít? Kde najít klíč k životu? To, co jsme slyšeli, řekl kdysi dávno Jan Masaryk Viktoru Fischlovi. Líbí se mi to, není to velkohubé, je to o životě. Je to krásné, protože je to hluboce lidské. Jenže já mám pocit, že problémem je i toto minimum. A navíc si nejsme jistí, jestli to stačí. Jestli to stačí pro všechny ty problémy dnešního světa. Zkusme to aplikovat na sebe nebo na Nikodéma. Velice vzdělaného Nikodéma, člena židovské rady. Byl to farizeus, kvalitní člověk, kterému rozhodně nebylo jedno, jak vypadá život jeho vlastní i život okolo něj. Na nás, kteří jsme nešťastní ze stoupajícího strachu, který působí růst nesnášenlivosti kolem nás, z útoků na všechno a všechny, kteří jsou odlišní. Ze strachu, který by nejraději vše řešil radikálně, násilím.
Takoví tu stojíme v noci, ve tmě, a ptáme se Ježíše z Nazareta. Tedy – neptáme se – vždyť Nikodém i my víme, kdo je Ježíš. A tak spíš svým tvrzením chceme vyvolat odpověď. „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Nebo je to vyznání? Co vlastně chceme? Mnoho otázek, mnoho nejistoty. Člověk přicházející v noci za Ježíšem. Nerozhodný člověk, který mnohé vidí, mnohé zná a mnohé chápe, ale neví si s tím rady. Člověk toužící žít a přece stahující se ze života a jeho nároků.
Proč člověk není šťastný, jak dnes žít, kde najít klíč k životu? Nemyslím, že je to sobecká otázka, prostě každý člověk hledá naplnění svého života. Slyšeli jsme kouzelně prostou odpověď Jana Masaryka, kouzelnou odpověď humanisty. Taková minimální instrukce k životu, aby nebyl k ničemu. Ale odpovídá nám na naše úzkosti z dnešní doby? Odpovídá nám na otázky, jak se vůbec může udržet pohromadě lidská společnost, jak se vůbec může shodnout člověk s člověkem? Jak lidi spojovat a ne rozdělovat různými ideologiemi, které si činí nárok na absolutní pravdu nebo naopak naprostou lhostejností k vyšší pravdě, která může vytáhnout k životu nejen nás osobně, ale i lidi, kterých je nám sice líto, ale jejichž budoucnost nedokážeme vyřešit? Odpovídají nám slova Jana Masaryka na otázku, kde na to všechno vzít sílu?
Poslechněme si odpověď Ježíše z Nazareta. Ježíšova slova, která Ježíš nabízí jako odpověď na otázku, která nebyla ani vyslovena. „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Je to ale vůbec odpověď na naše otázky? My se přece ptáme, co s tímto světem, jak v něm žít? Ježíš ale věděl lépe než Nikodém, proč za ním, za Ježíšem přišel. Co chce, po čem touží. A ví to i o nás. Jakoby Nikodéma k Ježíšovi ve skutečnosti hnala touha zjistit, co má v životě skutečně smysl, jak to má udělat, aby i pro něj platila blahoslavenství, ona zaslíbení plného života, se kterými vystoupil Ježíš hned na počátku svého působení v kázání na hoře. „Blahoslavení chudí duchem, blahoslavení tiší, blahoslavení plačící, blahoslavení žíznící po spravedlnosti...“ Tak tedy: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ „Ano, Pane, ale co mám dělat, aby to platilo i pro mě? Vždyť – člověk se nemůže znovu narodit, člověk má svá omezení a s těmi nejde nic dělat. Vždyť se stačí rozhlédnout a vidíme, jak různě jsou rozdány karty života, jak různě jsme zasazeni a v jak různém prostředí rosteme. Jsou to věci, které nejdou měnit, jsou to situace, ve kterých prostě jsme a nic s tím nenaděláme. Je člověk, který má jiné vstupní danosti do života, ztracen? Pane, jak se může člověk narodit, když už je starý?“
Otázka vědoucí skepse, otázka, ve které je cítit ona rozdvojenost, nejednoznačnost chvíle pod rouškou tmy, otázka, ve které je vedle smutku také alibismus. Nedá se nic dělat, prostě se to stalo. Prostě jsme odlišní a tím pádem se navzájem nesnášíme, prostě je různě rozdělené světové bohatství, prostě je někde válka a někde ne a ti druzí tak mají smůlu, prostě jsou lidé sobečtí, prostě máme špatné politiky, prostě nikdo nechce slyšet evangelium, prostě se mi nedaří, jak bych si představoval, tak jak mohu žít život podle Božích představ?
Otázky, které jsou k ničemu, jestli nepřijmeme Ježíšovu odpověď: „amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“. Odpověď, která vede posluchače do textu knihy proroka Ezechiele. Jako mohutné bubnování tu zní Ezechielova slova: „Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. Zachráním vás ze všech vašich nečistot, přivolám obilí a rozhojním je a nedopustím na vás hlad.“
To Hospodin to učiní, to Hospodin je při díle, to Hospodin proměňuje to, co se zdá být nezměnitelné, strnulé, mrtvé, bez výhledu. Děje se dílo stvoření – a je pouze potřeba, abyste otevřeli oči pro skutečnost Božího díla. Pro dílo živého Boha. Nikde není napsán manuál, jak žít. Ale když budeme naslouchat Božím příběhům s člověkem, uslyšíme, že žít je možné. Pak se nebudeme stavět do centra dějin, pak přijmeme i svoji odpovědnost, svoje místo vedle druhého člověka. Pak se nemusíme litovat a konejšit tvrzením, že tak jde prostě život a nic to nezmění. Ano, je pravda, že mnohé věci na nás přicházejí a my nevíme proč. A trápí nás to. Zdá se nám to nespravedlivé. Chtěli bychom, aby to někdo druhý změnil. Ale Ezechiel nás jasně a tvrdě upozorňuje, abychom poctivě reflektovali svůj život. Žádné odkazy na rozdané karty, žádné odkazy na to, že se člověk stejně nezmění a lidé se prostě nemají šanci dohodnout, být otevření jeden pro druhého, být schopní naplnit alespoň to Masarykovo minimum. Nic takového – je třeba změnit svůj život! Je třeba vsadit svůj život na Boží kartu a začít žít – a najednou se začnou ukazovat možnosti života. A Ježíš na Ezechiele důrazně navazuje: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“
„Ale jak mám všechno změnit?“ „Musíš se nově narodit.“ „Jak mám žít plný život?“ „Musíš se nově narodit.“ Tyto odpovědi jakoby prohlubovaly bezmoc a zoufalství. Nedivím se Nikodémovi. Zdá se mi spolu s ním, že slyším dokola stále totéž. Stále slyším něco, čemu nerozumím, s čím se nemohu ztotožnit. Mistrovsky tu evangelista Jan podává tento příběh. Nikodém slyší správně, skutečně tu čteme „musíš se nově narodit“. A přece náš text říká i něco jiného – doslova - „musíš se narodit se shora, musíš být zrozen z nebe, Pán Bůh ti musí dát život“. Jiná cesta není. A to je zásadní rozdíl ve vnímání - musíš přijmout Boží nabídku života.
V Ježíšových slovech znovu slyšíme jasnou paralelu se slovy, která Božímu lidu vyřizoval prorok Ezechiel. Na jedné straně jasné rozpoznání lidského selhání, které způsobilo situaci, ve které se Boží lid ocitl a na druhé otevřený výhled naděje, naděje Boží milosti, kterou nepřemůže sebehorší realita lidského života. Naděje očištění a nového začátku v moci Ducha Božího. Tedy naděje přítomnosti živého, jednajícího Boha v našich životech. V životě, do kterého se smíme narodit, životě, který přináší Boží království. V životě pokory a zájmu o druhého člověka, služby a odpuštění, práce na Boží vinici i vděčného odpočinutí.
To je naděje, kterou ve víře přijímáme do společnosti, do světa, ve kterém žijeme. Jasně jsme na začátku slyšeli ve slovech laskavého člověka, že tyto hodnoty jsou něčím, o čem lidé ví a po čem touží. „Pak jsou lidi, co myslejí moc a moc na sebe. On se každý pitvá a piplá s tou svou dušičkou a píská na druhé. Jak takoví lidi můžou být šťastní? On nemusí každý být zrovna milosrdný samaritán. Dobře. Ale když nemůžeš druhému pomoct, aspoň ukaž trochu zájmu.“ I Nikodém to bezesporu znal. Ale jako zástupce všech, kteří touží po plném životě, se ptá: „Jak se to může stát?“ Ježíš zřetelně odpovídá i za nás: „Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli.“ Jsme to také my, kdo za předání základní lidské naděje nese odpovědnost. Nepřinášíme nic nového. Ale přinášíme naději, že v Ježíši z Nazareta je takový život možný a má budoucnost. Že cesta tohoto života vede domů – tam, kam toužíme patřit. Cesta do domova, který nám připravil náš laskavý Otec.
Amen.
Píseň: 309 Zachovej nás při svém slovu
Ohlášky:
Přímluvná modlitba: Pane Bože, posilněni ujištěním o Tvé přítomnosti v našich životech se před Tebou skláníme v prosbách a přímluvách za ty, o které máme starost.
Odevzdáváme Ti své blízké, o které máme starost. Odevzdáváme Ti nemocné a opuštěné v našem sboru o kterých víme, i ty, o kterých nevíme. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.
Odevzdáváme Ti ty, kteří se snaží být lidmi. Děkujeme za všechny, kdo se snaží pomáhat jako dobrovolníci, děkujeme za všechny, kdo se snaží pomáhat v neziskových organizacích. A prosíme za všechny, jejichž blízcí jsou postiženi nemocí, která je obtížně zvládnutelná a oni se přesto nevzdávají. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.
Prosíme za ty, kdo jsou vystaveni zabíjení. Prosíme za ty, kdo jsou na útěku. Prosíme za lidi v Gaze, na Ukrajině, v Jemenu, v Sýrii, v Íránu, v Afgánistánu, v Libyi, v Kongu. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.
Děkujeme a prosíme za ty, kdo se snaží být pomocí. Kdo nepodlehli nenávistné kampani sobectví. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Prosíme za církev. Prosíme, abychom v síle evangelia uměli stavět mosty mezi lidmi. Pomoz nám, aby nás strach a nevíra nevydali všanc nenávisti. Za to Tě, Pane, prosíme.
Vyslyš, prosíme, naše tiché osobní díky i prosby. … Za to vše Tě, Pane, prosíme.
Pane, spolu se všemi, kdo touží po Tvém pokoji, k Tobě voláme jako ke svému Otci:
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“
Poslání: Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.
Ef 5,1n
Požehnání: Hospodin Ti požehnej a opatruj tě. Hospodin rozjasni nad tebou svou tvář a buď ti milostiv. Hospodin obrať k tobě svou tvář a obdař tě pokojem. Amen.
Nu 6,24-26
Píseň: 411 Amen, Otče, rač to dáti