Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, všechny vás vítám na bohoslužbách na 1. neděli po Velikonocích, tzv. Bílou neděli, a vítám vás ujištěním, že tu smíme být na Boží pozvání.
Introit: Hospodina miluji, On slyší můj hlas, moje prosby. Před Hospodinem smím dále chodit v zemi živých. Uvěřil jsem, proto mluvím; byl jsem velmi pokořený. Ukvapeně jsem si říkal: Každý člověk je lhář. Jak se mám odvděčit Hospodinu, že se mne tolikrát zastal?
Ž 116,1.9-12
Píseň: 535 sl.1-5.11 Slavné Kristovo vzkříšení
Modlitba: Pane Bože, jsme celí rozbolavělí. Potřebujeme lidskou blízkost. Potřebujeme Tvou blízkost. Podklesáváme pod tíhou úkolů, které vnímáme jako důležité. A zavíráme dveře, protože nám přerůstají přes hlavu. Zavíráme dveře a přestáváme být lidmi. Přestáváme být jeden druhému člověkem.
A Ty do vstupuješ do našich zavřených místností. Ty jsi do nich poslal a posíláš svého Syna a našeho Spasitele Ježíše. To je zpráva, která nám vyráží dech. Která je k neuvěření. Ale my jí chceme věřit. A tak Ti dnes děkujeme, vzdáváme Ti chválu za to, že nás ujišťuješ o tom, že život nejen náš má budoucnost. Že se můžeme pokoušet jít – byť klopotně – po Tvé cestě za člověkem. Amen.
Čtení: J 14,23-31a
Píseň: 246 Pane dnešek je den chvály
Text: J 20,19-29
Haleluja. Chválu vzdejte Hospodinu a vzývejte jeho jméno, uvádějte národům ve známost jeho skutky. Haleluja. Ž 105,1
Je týden po neděli vzkříšení a já jsem vděčný, že se na tuto neděli objevil dnešní text. Navíc, když jsem promýšlel, jaký text vybrat na ekumenickou bohoslužbu, tak se mi objevil právě tento text. Ale protože připadl na dnešek, vybral jsem jeho předzvěst ze 14. kapitoly. Předzvěst, kterou jsme si dnes připomněli v 1. čtení.
Jakkoliv je zřetelné, že i text 1. čtení evangelista Jan píše z pozice toho, kdo již žije v době po Ježíšově vzkříšení, onen kontrast mezi slovy „Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí“ a situací za ze strachu zavřenými dveřmi na nás působí velice silně.
Prostě proto, že strach je zcela zřetelně součástí situace světa. Situace lidského života. Není to nic zvláštního. Znali to Ježíšovi učedníci, znal to Janův sbor, známe to my. A následek strachu je jasný – vždy vzniká bariéra mezi lidmi. Vzpomínám na povídání o Gaze a Izraeli Jiřího Schneidera u nás ve sboru, kdy vyprávěl, jaký následek přinesla postavená zeď kolem Gazy. Zmizela setkání konkrétních lidí a zkušenosti z běžných každodenních okamžiků. Zmizelo vnímání druhého člověka jako člověka a ne jako problému. Problému, kterého by bylo dobré se zbavit.
Poslechněme si úryvek z poselství Urbi et orbi papeže Františka, které zaznělo den před jeho smrtí: „Vybízím všechny, kdo nesou odpovědnost za vedení národů, aby nepodléhali logice strachu, která vede k izolaci, ale aby své síly a prostředky nasměrovali na pomoc trpícím, na boji proti hladu a na podporu projektů, které zlepšují životní podmínky lidí a přispívají k důstojnému rozvoji společnosti.“
Vymanit se z logiky strachu – a tady nejde pouze o ty, kdo mají odpovědnost za vedení národů, ale také o ty, o nás, kdo naslouchají a nechávají se zastrašit natolik, že na tu logiku strachu nakonec přikývneme. Že si zvykáme na násilí, kapitulujeme před ním a stáváme se k ní lhostejní. Papež Lev XIV. před několika dny mluvil o globalizaci lhostejnosti.
Nemluvím o tom kvůli politice, mluvím o tom proto, že si sám u sebe uvědomuji, jak strach vede k nenávisti. Jak ta rozežírá každodenní život, myšlení, vnímání světa kolem sebe. A to i v těch nejbližších vztazích.
A najednou do toho zaznívá „Pokoj vám“. Objevuje se Vzkříšený a první, co říká je „Pokoj vám“. To není uklidnění typu, které jsem slýchal na vojně od vojínů z Východního Slovenska: „To pójde, abso, to pójde.“ Buď v klidu, ono nějak bude… Ježíšův pokoj není laciný, je vykoupený utrpením, je vykoupený obětí. Je vykoupený účastí s těmi, kteří prožívají utrpení ve svém životě. Ježíš svým gestem jasně ukazuje, že ten, který přišel nabídnout naději, je tím, který byl ukřižován. To je ujištění, které musí stát na začátku. Jestliže člověk nemá jistotu, že právě na jeho životě záleží, že je přijímán, že není sám, pak nemůže v jeho životě nastoupit pokoj, o kterém tu slyšíme. Protože bez toho zůstává strach a vymezování a zloba. Ježíš, ten Ukřižovaný, ale vstupuje do uzavřeného pokoje a říká „Pokoj vám“.
Až v tomto Božím pokoji jsou učedníci vysíláni mezi lidi. Až pak mohou mezi lidi. Až pak můžeme mezi lidi. Protože pak nepůjdou v oblaku strachu a nenávisti, ale v pokoji, který jim byl dán a který tak mohou nabízet. To je vyloženě podtrženo – před samotným vysláním Ježíš znovu řekne: „Pokoj vám“. Ježíš, ten Vzkříšený. Ten, který přináší do tohoto světa Boží pokoj, jakkoliv je obtížné tomu uvěřit.
Ale je možné tomu uvěřit. A evangelista Jan ukazuje, co ta víra znamená:
„Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat.“ Ke slovu se dostává Boží láska v člověku. Ono se vlastně až tolik nezmění. Skupina lidí, o které ani nevíme, jak byla veliká, přestane mít strach a otevřou se jí oči a srdce pro druhého člověka. Tak jako Ježíši z Nazareta, kterého poslal Bůh. Svět zůstává, jaký byl. Znovu a znovu se opakují lidská selhání i lidská vzepětí humanismu. Píšu toto zamyšlení a tiše doufám, že vydrží příměří v Íránu. Přečetl jsem si mail od bratra faráře Duse s poděkováním za pomoc pro Ukrajinu. Ten mail měl název „Camino – Naděje v praxi“. Zároveň ale vidím, jak už nemám sílu vnímat genocidu v Gaze, jak zavírám oči k útokům na Bejrút, kam směřovala postní sbírka na pomoc dětem uprchlíků a chudých Libanonců, jak nemám prostor vyjmenovat jen zlomek konfliktů, které se odehrávají po celém světě. Jak mě děsí denodenní nenávistné výroky, které zaplňují veřejný prostor.
Je možné se v tento den zlobit, je možné nenávidět. Ale je také možné přijmout Ježíšův pokoj a vydat se s nabídkou pomoci. Že na to nemáme sílu? Že se stále bojíme, že si nejsme jistí, jaké rozhodnutí kdy učinit? Že nemáme jistotu, že Ježíš byl skutečně vzkříšen? Janův příběh na to odpovídá velice jednoduše – „Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ V jistotě setkání se Vzkříšeným jste nové stvoření. Byl stvořen nový člověk, kterému je nabídnut život beze strachu. Který nezavírá oči před světem a zároveň není naplněn zlobou a nenávistí. Který je Božím stvořením a proto je mu svěřena ježíšovská služba. Služba naslouchání, odpuštění, vlastního trápení – ale ve finále nabídky života. To vše je skryto za slovy: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“. To vše nám evangelista ukazuje v Ježíšově přístupu k Tomášovi, který zpochybňuje to nejzákladnější – že byl Ježíš vzkříšen. Že Ježíš nabízí život. Tomáš dostal šanci setkání – a tu máme nabízet i my.
Amen.
Píseň: 548 Buď Bohu všechna chvála, čest i požehnání
Ohlášky:
Přímluvná modlitba: Pane, děkujeme za slovo povzbuzení. Za ujištění, že neexistují dveře, za kterými bychom se mohli uzavřít tak, abys Ty nedokázal v Ježíši Kristu vstoupit a otevřít před námi budoucnost, kterou máme u Tebe. Prosíme, abychom v této jistotě dokázali nabízet Tvé ujištění i lidem kolem nás.
Prosíme za všechny, kdo přišli o blízkého člověka. Prosíme, uč nás jim nabízet ujištění, že nejsou sami. Za to Tě, Pane, prosíme.
Pane, prosíme za rodiny, které jsou uzavřeny v neporozumění a kde už ani není vůle o domluvu. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Prosíme za všechny, kdo se snaží být pomocí druhým. Prosíme za všechny, kdo druhé nenálepkují, ale nabízejí ujištění o hodnotě každého Božího tvora. Prosíme, abychom dokázali ujišťovat, že tato služba má budoucnost před Tvou tváří. Za to Tě, Pane, prosíme.
Pane, děkujeme za všechny, kdo jsou schopní nabízet pomoc tam, kde je potřeba. Prosíme za neziskové organizace – za Camino, za Diakonii, Charitu, Adru, Člověka v tísni, Lékaře bez hranic a mnohé další. Prosíme, uč nás nabízet podporu a naději těm, kteří v této náročné službě již podklesávají. Za to Tě, Pane, prosíme.
Prosíme za všechny, kdo se stali obětmi lidské zvůle. Kdo trpí ve válečných konfliktech, kdo trpí v teroristických útocích. Pane, myslíme na lidi v Gaze, na Ukrajině, v Libanonu, v Íránu, v Súdánu a na mnoha dalších místech. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Odevzdáváme Ti ty, kdo v této době ztrácí budoucnost. Prosíme, buď jim oporou a nám pomáhej, abychom jejich zoufalství dokázali vnímat. Za to Tě, Pane, prosíme.
Pane, prosíme za celé Tvé stvoření. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Pane, voláme k Tobě nyní každý svoje tiché díky a prosby.
Vyslyš nás, prosíme, když se na Tebe obracíme spolu se všemi touží po životě:
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“
Poslání: Nestrachujte se! Nebuďte zmateni. Což jsem ti vše neohlašoval a neoznamoval už předem? Vy jste moji svědkové. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím. Iz 44,8
Požehnání: Obklop nás, Pane.
Obklop utlačované svou spravedlností.
Obklop násilníky svým pokojem.
Obklop zlomené svým uzdravením.
Obklop nás, Pane.
Obklop nás divy své lásky,
krásou svého stvoření,
slávou své přítomnosti.
Píseň: 541 Kristus Pán, Král věčné slávy