Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, všechny vás vítám ve společenství, kde se smíme těšit z naděje milosti, kterou nám nabízí Hospodin, Otec našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.
Introit: Hospodine, nakloň ucho, odpověz mi. Spas, můj Bože, svého služebníka, který v Tebe doufá. Ž 86,1a.2b
Píseň: 315 Nás zavolal jsi, Pane
Modlitba: Pane Bože, přicházíme k Tobě a neseme si s sebou svoji radost i svoje obavy. Svůj strach. Že je budoucnost příliš nejistá. Že změna věcí kolem nás je nad naše síly. Nevíme si rady s nemocí blízkého člověka. Nevíme si rady s úmrtím blízkého člověka.
Pane Bože, takoví k Tobě přicházíme. Takoví před Tebou stojíme a s vděčností nasloucháme Tvému pozvání. Do společenství bratří a sester, kde si můžeme být povzbuzením a pomocí. A především do společenství kolem Tvého stolu, kde nabízíš nasycení a napojení našich hladových a vyprahlých duší.
Děkujeme, že tak smíme s důvěrou v Tvoji přítomnost očekávat vše, co přinese tento den i dny další. Amen.
Čtení: Gn 12,10-20
Píseň: 709 Ó ujmi ruku moji
Text: Mk 4,1-9
Haleluja. Jak dobré je vzdávat Hospodinu chválu, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy. Haleluja. Ž 92,2
Minulý týden jsem sdílel pocit, že ono Abramovo velké rozhodnutí víry není pro mě. Že se jedná o příliš velká slova, příliš velká gesta na můj obyčejný život. A společně jsme je vtahovali do naší reality. To ten dnešní Abramův příběh je mnohem pochopitelnější. S ním se identifikujeme snáz.
V zemi nastal hlad. V té zaslíbené zemi, o které mluvil Pán Bůh, když vyzval Abrama, aby opustil to, v čem byl zabydlený. A teď je Abram pod čím dál tím větším tlakem, má čím dál tím větší pochybnosti. Protože se dostal do existenční nouze. Protože má strach. Strach z budoucnosti. A tak se sebere a jde do Egypta. A nejen že jde do Egypta, on cestou promýšlí, jaké platí v Egyptě pravidla a přizpůsobuje se jim.
Je toho mnoho, co se nám může při této zápletce vybavit. Mě se vybavil článeček, který glosoval situaci ve Švýcarsku, kde se lidé odklánějí od ekologického chování, protože jsou unavení z toho, že se stejně nic nemění k lepšímu. Že je to vlastně jedno, jak se budou chovat. Úplně to nesedí, protože Švýcarsko patří mezi nejbohatší země světa, ale rozhodně platí paralela, že při vší snaze jde s klimatem všechno k horšímu. A tak se prostě vydáme do Egypta, vydáme se vstříc pravidlům, která jsou u moci a rezignujeme na náročný život, který po nás vyžaduje život v zaslíbené zemi. Tedy na život, kde budeme myslet nejen na sebe, ale i na dopady svého chování na druhé. Těch paralel by mohlo být samozřejmě mnohem víc, ale všechny spojuje moc, která ovládá svět a intenzivně tlačí člověka k přijetí pravidel, k přijetí rozhodnutí, která by v zaslíbené zemi neudělal. Jenže tam je hlad. Tam Abram nevidí perspektivu. A co hůř – s tím je spojena nevíra v dodržení slibu z Boží strany. Prostě přijal to, co zaznívá velice často, když se někdo snaží o solidaritu mezi lidmi, spravedlivější život pro všechny – to je iluze, to jsou sny, vraťme se do reality. Vraťme se do Egypta. A představu spravedlnosti a solidarity v tomto světě hoďme do koše. Nebo jinak – Sáru, která měla být matkou zaslíbeného potomstva, strčme faraonovi do harému. Konec zaslíbení. Tečka.
V Markově evangeliu, před dnešním textem, je takový smutný příběh. Ježíšovi nejbližší, jeho rodina, v reakci na to, že byl Ježíš nařčen, že je posedlý ďáblem, přichází a volají ho, aby šel domů. Chtějí ho vytáhnout z centra davu, kde je zranitelný, a odvést ho do bezpečí domova. Přijetí pravidel a stažení se do soukromí. To vše po Ježíšových mocných činech pomoci druhým lidem. Ale přesně to byla zkušenost i evangelisty Marka a jeho sboru. Přesto, že hluboce věřili v Ježíšovo vzkříšení, v to, že se k němu Pán Bůh přiznal, k jeho cestě za člověkem, nějak se do života stále plete ten Ježíšův kříž.
A evangelista odpovídá Ježíšovým podobenstvím. Sérií Ježíšových podobenství a mocných činů. My zůstaneme u podobenství o rozsévači. Podobenství, ve kterém si velice dobře umíme představit jeho začátek. Zvlášť na Vysočině s její kamenitou půdou, pro kterou se říkalo, že na Vysočině pole rodí kamení. A zároveň si velice dobře umíme představit, co tento obraz znamená. Vidíme mnoho důvodů, proč se evangelium neprosazuje. Vidíme lháře a manipulátory tam, kde by měli být odpovědní lidé se snahou pomoci lidem. Vidíme moc peněz, která k naší hrůze podporuje extrémní pravici a nám se v hrůze vybavuje krátkozrakost a lhostejnost ve 30. letech 20. století nejen v Německu. A vidíme rezignaci. Nevíru, že by se dalo cokoliv změnit, nevíru ve smysl církve, smysl křesťanství při pohledu na věřící podporující právě krajní pravici s odkazy na Bibli, při pohledu na křesťanský nacionalismus, který vynesl k moci Donalda Trumpa nebo na druhé straně ruské pravoslaví, které v sobě vidí poslední baštu křesťanství a v Putinovi zachránce. A znovu se nám vybavuje nástup nacismu nejen v Německu ve 30. letech 20. století.
ALE - jakkoliv Ježíš velice barvitě popisuje, jak se neujala zrníčka evangelia, finále jeho podobenství je strhující: „A jiná zrna padla do dobré země a vzcházela, rostla, dávala úrodu a přinášela užitek třicetinásobný i šedesátinásobný i stonásobný.“
Evangelium nejen že je rozpoznatelné s Ježíšovým důrazem na pomoc člověku na okraji, ale má budoucnost. Když padne na úrodnou půdu, přináší užitek, který nám bere dech. Stručně – Pán Bůh plní svou část uzavřené smlouvy. Smlouvy uzavřené v Ježíši z Nazareta, který je Kristus.
Boží věrnost smlouvě potvrzuje i ten dnešní zvláštní Abramův příběh. Jakkoliv to vypadá – a Abram by to rozhodně se svou zkušeností potvrdil – že na ni Pán Bůh zapomněl. Ale nezapomněl. A s hrůzou si to uvědomila i ona ve svých očích všemohoucí moc, která chce všechno určovat. „Ať už jste zpátky ve své Zaslíbené zemi s jejími Božími pravidly! Tady ta moc, co vás ochraňuje působí prokletí. Ničí ten náš skvělý systém!“ »„Proč jsi říkal: ‚To je má sestra?‘ Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!“ A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl.«
A Abram se pěkně vrátil do země zaslíbené. K životu, který určuje jeho Bůh. A že to vzal vážně potvrzuje hned následující příběh, ve kterém nechává Lota vybrat si ze země, ve které žijí, tu část, která se mu zamlouvá víc. On, Abram, se prostě spolehne na Boží přítomnost.
»A Ježíš řekl: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“« Amen.
Píseň: 146 Ó chvalte laskavého Pána
VP:
Večeře Páně: Pane, přicházíme před Tebe celí rozbolavělí. A vyznáváme, jak moc potřebujeme toto Tvé pozvání k hostině, kam smíme přicházet se vší svou bolestí, se všemi svými pokaženými vztahy, se vší svou bezmocí tváří v tvář tlakům, které na člověka vytváří lidská společnost.
Děkujeme za ujištění, že Ty o nás všechno víš, že víš, co nás sužuje a právě proto za námi přicházíš a nabízíš nám účast ve společenství u Tvého stolu.
Vyznáváme svoji touhu odevzdat Ti všechno, co nás tíží. Kdo spolu se mnou chcete takto vyznat, přidej se slovem: Vyznávám.
Vyznáváme svoji touhu narovnat vztahy s lidmi okolo nás, které se nám podařilo zamotat. Kdo spolu se mnou chcete takto vyznat, přidej se slovem: Vyznávám.
Vyznáváme, jak moc toužíme po naplnění naděje, o které jsme dnes znovu směli slyšet ve svědectví o Tvém Synu a našem Spasiteli Ježíši Kristu. Kdo spolu se mnou chcete takto vyznat, přidej se slovem: Vyznávám.
Slovo milosti: Přijměme do svého srdce slovo milosti a potěšení:
Jak bychom mohli zapomenout na Boží věrnost?
Jemu věřit znamená rozpomínat se na jeho dobré skutky.
Když jsem byl skleslý, on mě pozvedl.
Když jsem hladověl po životě, nasytil mne.
Když jsem byl opuštěný, zůstal se mnou.
Když jsem zabloudil, přivedl mě k sobě.
Když jsem se uzavřel do sebe, do svých úzkostí, do svých nezdarů a do svých vin, on mě osvobodil, abych se znovu našel a nově mě obrátil k druhým. Amen.
Pozdravení pokoje: Smíme přijmout tuto Boží milost, kterou nás nyní obdarovává a smíme si navzájem podat ruce na znamení odpuštění, bratrství a jednoty Kristova lidu a pozdravit jeden druhého se slovy: Pokoj tobě.
Eucharistická modlitba:
Dobrý Bože,
stojíme před Tebou s otevřenýma rukama.
Jsou znamením toho, jak jsme potřební,
neboť všechno, co máme, není před Tebou ničím,
všechno, co nazýváme svým, je bezvýznamné,
nemáme-li Tebe.
Jenom Ty jediný jsi skutečným smyslem
a prvým cílem a hloubkou našeho života.
Ty nejsi Bohem, který se uzavírá do sebe.
Ujal ses naší slabosti a chudoby
a dáváš nám do nastavených rukou
ten největší, jedinečný dar:
Tvého Syna, který je cesta, pravda a život.
Proto chceme chválit Tebe, našeho Otce,
Tobě děkovat,
Tebe oslavovat
a Tebe vyznávat:
Svatý, svatý, svatý jsi, Hospodine zástupů, plná jsou nebesa i země Tvé slávy. Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně. Hosana na výsostech.
Slova ustanovení: Poslyšte slova ustanovení svaté večeře Páně: „Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterouž zrazen jest, vzal chléb a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž se za vás láme. To čiňte na mou památku. Takž i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrát koli píti budete, na mou památku. Nebo kolikrát byste koli jedli chléb tento a z kalicha toho pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“
(1K 11,23-26)
Apoštolské vyznání: Chceme se touto svátostí posilnit ve víře. Nejen sami pro sebe, nejen v jednotě církve Kristovy, ve společenství s křesťany všech generací a národů. Ale v jednotě se všemi, za kterými přišel Hospodin, Bůh Izraele ve svém Synu, aby jim nabídl život. Vyznejme nyní svoji víru, která nás ujišťuje o naději tohoto Božího navštívení:
Sbor: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, v svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.
Píseň: Při vysluhování svaté večeře Páně Budeme společně zpívat píseň
759
Pozvání: Hle, pokrm, který jsme vlastníma rukama připravili, ale ke kterému nás zve náš Bůh.
Hle stůl, který jsme vystrojili, ale u kterého nás on přijímá.
Hle, radost, po které jsme toužili, a kterou dává jen On sám.
Do společenství kolem stolu Páně je zván každý, dospělý i dítě. Tak už nemeškejme a radostně pojďme.
Přijímání: Společenství těla Kristova.
Společenství krve Kristovy.
Propouštění:
Jděte v pokoji a svou víru neste do světa. Radost a milost Boží vás budou provázet.
Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! 2 Korintským 5:17
Píseň: 678
Ohlášky:
Přímluvná modlitba: Pane Bože, pozval jsi nás ke svému stolu a ujistil nás, že jsi s námi ať se děje co se děje. Že Tvá láska není podmíněná, ale že nabízíš pomocnou ruku prostě tam, kde jsou lidé v nouzi.
Moc prosíme, uč nás této logice lásky v našich životech. Otevírej naše srdce, abychom uměli naslouchat a povzbudit ty, kdo jsou sevřeni nemocí, koho svírají pocity nedostatečnosti, ty, kteří se trápí tím, jestli jejich život má smysl, má budoucnost. Za to Tě, Pane, prosíme.
Moc prosíme, veď nás za těmi, kteří se nemohou vyrovnat se situací, do které se ve svém životě dostali. Pane, vyznáváme, že se cítíme na pomoc slabí a nenápadití, a voláme k Tobě o pomoc. Dávej nám cit pro slova i mlčení, pro podanou ruku i pro stažení se do pozadí. Za to Tě, Pane, prosíme.
Pane, vyznáváme, že Ty zbavuješ člověka jeho démonů a ukotvuješ jeho život v pravém lidství. Prosíme o důvěru v tuto Tvoji moc, abychom uměli s touto nadějí vstupovat do bolestí způsobených zlobou, strachem, nejistotou. Za to Tě, Pane, prosíme.
Pane, odevzdáváme Ti práci těch, kteří se snaží pomoci v zemích ohrožených chudobou, válkou, přírodními katastrofami. Odevzdáváme Ti i pomoc Těch, kteří Ti tuto práci odevzdávají ve svých modlitbách, kteří se snaží pomoci finančně i jinak. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.
Pane, prosíme za všechny, kdo hledají domov. Odevzdáváme Ti ty, kteří domov nezažili – kteří neměli to štěstí, aby vyrůstali v prostředí naplněném láskou, i ty, kterým byl domov zničen a oni jsou nuceni z něj utéct a hledat domov nový. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.
Pane, odevzdáváme Ti své osobní díky a prosby v tiché modlitbě.
Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo hledají naději pro život svůj i svých blízkých: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“
Poslání: Ať vaše radost, vaše dílo i vaše slova vypráví o vaší naději a jsou zaslíbením toho, co přichází od Boha.
Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti.
2Pt 3,18
Píseň: 418 I když se rozcházíme