Pozdrav: Milé sestry a milí bratři, milí přátelé, vítám vás na našich společných bohoslužbách a zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen.
Introit: Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? Ž 27,1
Píseň: 178 (138) Srdcem celým Tebe, Pane
Modlitba: Dobrý Bože,
ty jsi stvořil nebe i zemi.
Každému z nás jsi dal život,
rodinu, přátele i sousedy.
Dal jsi nám schopnost mít rád
a čas pro druhé lidi.
Chválíme tě a děkujeme ti,
že ses k nám přiblížil v Ježíši, svém Synu.
Děkujeme ti za jeho nabídku věčného přátelství
a za to, že smíme být jeho učedníky
a že ani v tom nejsme sami.
Prosíme tě, pomoz nám,
abychom se ti dnes přiblížili tak,
že ucítíme tvou ruku, kterou nám podáváš,
abys nás zachytil ve víru našich starostí,
abys nám pomohl smysluplně žít.
Prosíme tě, osvoboď nás od všeho, co nás tísní,
daruj nám odvahu vidět věci a události tvýma očima
a poznávat tvé milosrdenství a dobrotu.
Prosíme tě o to skrze našeho Pána, Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou v jednotě Ducha svatého
žije a působí po všechny věky věků. Amen.
Čtení: Ř 7,14-25a
Píseň: 673 (691) Tak málo přímých cest
Text: Mt 11,16-19.25-30
Haleluja. Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh. Haleluja. Ž 42,12b
Je to zvláštní text, který tu dnes zazněl z Matoušova evangelia. Text o těch, kteří odmítli zvěst Ježíše z Nazareta a také o těch, kteří ho naopak přijali. Povzbuzení pro Matoušův sbor, který evidentně tato otázka nepřijetí a přijetí trápila. Nevím, nakolik nás trápí stejný problém jako původní adresáty Matoušova spisu, ale otázka odmítnutí nás trápí také. A rozhodně nás trápí, jaké to jsou hodnoty, které mají být přijaté.
Trochu se nám posunula situace, žijeme v kultuře, která vyrostla na křesťanství, žijeme v době, ve které je obtížné říci, jestli lidé odmítají Ježíšovu zvěst nebo církev. Bolí nás, že je členů církve méně a méně, několik z nás bylo na povídání se synodním seniorem Pavlem Pokorným minulý týden ve sboru v Hlinsku a tam z rozhovoru s ním vznikl vlastně monolog členů sboru. Byly to vzpomínky, co pěkného ve sboru zažili a zároveň stesky, že už tato doba končí, protože sbor už nemá sílu k samostatné existenci nebo možná k existenci jako takové vůbec. V každém případě život s odmítnutím, které bolí. Bylo to smutné, bylo to pochopitelné.
A do toho mi zaznívá: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče: tak se ti zalíbilo.“ Bylo to srozumitelné pro Matoušův sbor, který se nadechoval k existenci v nové situaci, v situacici odtržení od židovství a promýšlel zvěst evangelia v nové situaci. A nám toto slovo zaznívá jako mantra těch, kteří jsou slabí, kterých je málo, zaznívá nám spolu se slovy: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“. Je to důraz pravdivý a bezesporu je proč být za něj vděční a brát z něj povzbuzení.
Ale – Ježíšovo slovo pokračuje: „Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ A následují slovo o jhu, které netlačí a břemenu, které netíží. Jakoby se slova ujištění, slova informující o stavu uvnitř komunity, změnila v pozvání. Ta slova se změnila v pozvání k Ježíši z Nazareta, který je Spasitel, Kristus. Který nabízí život nečekané kvality. Za obrazem Ježíšova pozvání si každý můžeme představit svá břemena a své jho – a je to tak dobře, protože Ježíšovo pozvání je osobní.
Tato konkrétní nabídka je formulována pro židokřesťanské posluchače.
Abychom pochopili obtížnost a zároveň nádheru Ježíšova pozvání pro tuto cílovou skupinu, je dobré si uvědomit, co píše apoštol Pavel ve svém listu do Říma o Zákonu. Přijde nám to jasné, přijde nám to srozumitelné, protože Pavlovým slovům rozumíme pod vlivem Martina Luthera. Ale Pavel byl Žid, pro něj byl Zákon darem, který nabízel život, nikoliv přítěž, pod kterou by se člověk trápil. Plnění příkazů tohoto Zákona bylo radostným plněním podmínek života, který nabízí Pán Bůh. A najednou tu od Pavla slyšíme jasné popsání tíhy, kterou cítí tváří v tvář Zákonu Božímu. Najednou jakoby nechápal podstatu fungování Božího Zákona, najednou tu vyjadřuje přesvědčení, že člověk je od základu špatný a my mu moc nerozumíme. Do chvíle, než si uvědomíme, že to setkání s Kristem změnilo Saulův pohled na Zákon. Že to setkání s Kristem změnilo Saula na Pavla. Že to jistota, že vzkříšený Ježíš, Kristus, nabízí nový život, mu umožňuje tak tvrdě popisovat život, který už je pro něj překonaný.
A co my s tím dnes? Co my s Ježíšovým pozváním? Pokusím se o jedno srovnání, které mi nabídlo vyprávění mé ženy o studentech, kteří reflektovali svou návštěvu katolické bohoslužby. Ty návštěvy byly nezávislé na sobě a studenti, kteří nepatřili do církve, vypovídali shodně – cítili se tlačeni do nějaké pozice, cítili se nuceni vzít na sebe nějaké břemeno vin tam, kde to tak necítili. Vzpomněl jsem si na svoji mladší sestru, která se po návštěvě bohoslužeb, kde byla večeře Páně logicky spojena s vyznáním vin, necítila povzbuzena, ale zadupána do země právě vyznáním vin. Říkala mi – cítím se vinna v mnoha věcech a vy jste mi naložili ještě další. Zvlášť když podle našich řádů si mohou nepokřtění návštěvníci vyslechnout vyznání vin, mohou se k němu přidat, ale nesmějí přistoupit k samotnému vysluhování. Naděje, kterou cítil Pavel, naděje, kterou snad cítíme při večeři Páně, nebyla předána. Zůstala tam jen 7. kapitola epištoly do Říma. A to beru zcela na sebe, protože má sestra byla na bohoslužbách, které jsem vedl já.
I my (já) jsme (jsem) tedy v situaci, kdy naše (mé) pozvání do církve je spojeno s našimi (mými) břemeny, která zatěžují samotné Ježíšovo pozvání.
Toto ale není konec, který by nás měl zadupat do země, protože to děláme špatně, protože s vděčností vyjadřujeme to, od čeho se cítíme osvobozeni. To je naděje, že navzdory tomu, nakolik jsme či nejsme početní, nakolik máme či nemáme možnost výrazně ovlivňovat dění okolo nás, my máme v rukou obrovský poklad. Právě Ježíšovo pozvání. Ujištění, že jeho nabídka je tu pro každého, že Ježíš naslouchá každému a vnímá břemena, která tíží toho kterého konkrétního člověka. Že to není člověk, kdo určuje, komu se pozvání dostane a komu ne, ale je to sám Ježíš. Ježíš, jehož pomoc není svázána žádnými zákony a pravidly, Ježíš, který přichází za skupinou lidí nebo za jednotlivci – bez ohledu na jejich sílu a vliv – a nabízí sejmutí břemen. Jejich břemen. A nabízí následování: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.“
Evangelista Matouš tento důraz ilustruje ve sporu o svěcení soboty – jedním ze základních požadavků Desatera, které je samo o sobě spojeno se svobodou v zaslíbené zemi. Tento příběh následuje po našem dnešním oddílu. Ježíš tu neříká „Nedodržujte Boží Zákon, je to celé nesmysl“. To, na co upozorňuje, je hodnota lidského života, lidské důstojnosti, která v Božích očích převyšuje jakýkoliv zákon - „Kdybyste věděli, co znamená ‚milosrdenství chci, a ne oběť‘, neodsuzovali byste nevinné.“
A tak i my smíme děkovat za Boží dar života. Života ve společenství Božího lidu, kde smíme vědět o této základní nabídce v Ježíši Kristu. Kde se nemusíme lekat budoucnosti, nemusíme se lekat, že nezvládneme předat toto zásadní Boží pozvání. Protože i pro nás platí: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Amen.
Píseň: 712 (200) V Tvé síle, Pane Bože můj
Ohlášky:
Přímluvná modlitba: Pane Bože, Ty jsi Pánem tohoto světa. Ve své ruce máš životy naše, našich blízkých i všech, na které my sami zapomínáme nebo nemáme odvahu myslet.
Voláme k Tobě z hlubin svých pochybností, z hlubin svého váhání a obav.
Odevzdáváme Ti ty, kteří jsou semíláni životem – okolnostmi nebo zlými lidmi - a my v zoufalství zjišťujeme svoji bezmoc, neschopnost pomoci. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Odevzdáváme Ti vztahy, které se nám rozpadají před očima, my jsme z toho zoufalí a máme pocit, že nemůžeme pomoci lidem, kteří jsou nešťastní a nevědí jak dál. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Odevzdáváme Ti všechny ty, kteří rezignovali a vzdali život. Prosíme za všechny, kteří na tuto rezignaci doplácejí. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Odevzdáváme Ti církev všude tam, kde ztrácí naději ve Tvou živou přítomnost a chce ji nahrazovat všelijakými zákony a pravidly. Prosíme Tě za církev všude tam, kde je zahleděná do sebe a nemá odvahu naslouchat životu těch, kteří volají po pomoci. Za to Tě, Pane, prosíme.
Odevzdáváme Ti všechny, kteří ovlivňují politiku a vzdali jakýkoliv výhled ke změnám v pomoci těm na okraji jako utopii. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Prosíme o odvahu víry pro Tvůj lid po celém světě, aby dokázal svědčit o smíření a odpuštění všude tam, kde vládne pragmatismus a beznaděj vzájemných křivd a nenávisti. Za to Tě, Pane, prosíme.
Prosíme zraněné a pozůstalé těch, kteří zahynuli při zemětřesení ve Venezuele. Prosíme za nakažené virem ebola a za jejich blízké. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Prosíme za všechna místa, kde jsou lidé vystaveni násilí a krutosti. Prosíme za lidi v Gaze, na Ukrajině, v Jemenu, v Súdánu a na dalších a dalších místech. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Pane, v tichosti Ti každý z nás odevzdáváme všechno, co nám leží na srdci. … Za to Tě, Pane, prosíme.
Prosíme, vyslyš nás, když k Tobě voláme jako Tvé děti: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“
Poslání: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své starosti Bohu.
Fp 4,4-6
Požehnání:
Píseň: 284 (177) Nuž Bohu děkujme