Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás všechny na společných bohoslužbách na počátku Božího hodu vánočního ujištěním o Boží milosti.
Introit: Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem. (Tit 2:11 CEP)
Píseň: 478 Čas radosti, veselosti
Modlitba: Pane Bože, náš Otče, přicházíme v pokoře celí udivení z toho, o čem nás ujišťuješ svou vánoční zvěstí. Přemíláme si to v hlavě a nerozumíme. Přicházíme tedy za Tebou a prosíme, abys nám to vysvětlil. My to potřebujeme nejen vědět a pochopit, my to potřebujeme přijmout. Tvá zvěst o tom, že jsi poslal svého Syna v slabosti, jako dítě, abys zachránil tento svět, je tak nezařaditelná do toho všeho, z čeho my dnes přicházíme za Tebou, že nás to nejen udivuje, ale také leká, jestli je to vůbec možné, jestli to není jen takové naše snění.
Pane, prosíme Tě, buď tu dnes s námi svým Duchem svatým, buď s celou svoji církví. Pomoz nám všem přijmout tuto nepochopitelnou zvěst o příchodu Tvého Syna, abychom to společně, sjednoceni vděčností a radostí, dokázali dosvědčovat tomuto rozbolavělému světu. Amen.
Čtení: Iz 9,1-6
Píseň: 489 V tmách čekáme Tvůj, Kriste, jas (472 Aj, růže rozvila se)
Text: Lk 2,1-7
Haleluja. Nebesa se zaradují, rozjásá se země vstříc Hospodinu, že přichází, že přichází soudit zemi. Haleluja. Ž 96,11a.13a
„Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo.“ Velice jednoduchý a o to silnější obraz. Lid chodící v temnotách, lidé, kteří už si nejsou jistí bezpečností příštího svého kroku, natož aby měli představu, kam a kudy vlastně ve skutečnosti jdou. Do toho vzejde světlo. Situace se radikálně mění. Je to možné? Nebo je to utopie?
Jakoby nám evangelista Lukáš svým vyprávěním říkal – na tuto otázku není prostá odpověď. Je potřeba vstoupit do příběhu. A tak píše svůj spis vznešenému Teofilovi. A bere to ze široka. Staví kulisy. Pěkně postupně. Začne v kněžské rodině Zacharjáše, kam zasadí narození Jana Křtitele. A postupuje dál. Nenechá Teofila ani nás žít v představě, že žijeme pouze tady a teď – a vše můžeme vyřešit – jaksi od stolu. Bez minulosti, bez myšlenek na budoucnost, bez jakýchkoliv souvislostí – bez rizika, bez rozhodnutí, které by mělo následky.
A tak nejprve v příběhu o narození Jana vstupujeme do kulis starozákonních. Jakoby Teofilovi – a nejen jemu - evangelista říkal - má smysl naslouchat i příběhům lidí a kultur, ke kterým nepatříme. Příběhům, svědectví života často nám vzdáleného. Pak se před námi otevřou zkušenosti, které se i pro nás stanou zásadními a určujícími. Tak, jako pro Teofila příběh národa, který si vyvolil Hospodin. Bůh Izraele.
Na scénu totiž s Janem Křtitelem přichází celé dějiny vyznavačů tohoto Boha. Otevírá se příběh, ve kterém Bůh vedl svůj lid, který s ním uzavřel smlouvu na Sinaji, který slíbil, že od uzavřené smlouvy neodstoupí. Byla to dlouhá cesta – plná nadšení a vděčnosti, ale také zklamání a odmítnutí. Otevírá se velký příběh plný příběhů lidských. Příběhů, do kterých vstupuje Hospodin skrze své proroky se zaslíbeními, s ujištěním o tom, že lidé nebloudí sami v temnotách, ale je tu světlo – a především je tu ten, kdo ho přináší.
Evangelista tedy zve do příběhu, ve kterém Bůh nemlčí. Jenže – skutečně Pán Bůh nemlčí? Skutečně mu Jeho lidé nejsou lhostejní? To je mučivá otázka, kterou dobře známe – ke které jsme se neustále vraceli v adventu. Kterou dobře znal Teofil, kterou dobře znali už ti, kterým bylo určeno dnešní čtení z knihy proroka Izajáše. Kterou dobře znal i kněz Zacharjáš. Ten, který byl denně v chrámu a doufal, čekal, že se naplní ona zaslíbení, o kterých mluvili proroci. Že Hospodin promluví i dnes. A najednou přichází Boží posel, anděl, a vyřizuje vzkaz. Přichází za Zachariášem se zaslíbením narození syna. Přichází za Marií se zaslíbením narození syna. Bůh promlouvá. Ono to v Bibli není nijak zvláštní – když listujeme jejími stránkami, tak zvěst evangelistů přichází hned po zvěsti proroků. Tedy to, že Hospodin promlouvá je vlastně kontinuální. Ale časově je tam mezera – desítky let bez proroků. Kdyby mezera – ona je tam pořádně široká propast Božího odmlčení.
A najednou tu Lukáš píše Teofilovi a hned do první kulisy zasazuje Boží promluvení. A už je to k nezastavení – anděl přichází za Marií a vyřizuje jí, že se jí narodí dítě. Není divu, že doprostřed toho všeho Lukáš zasazuje dva chorály – Mariin a Zacharjášův. Hospodin je při díle!
Bylo by pěkné zůstat v těchto kulisách – ale Lukáš staví nové. Protože příběh pokračuje. Pokračují dějiny lidských příběhů, do kterých patří i příběhy naše. A různost kulis nás nemá zmást. Protože příběh o Boží přítomnosti tu zůstává. Nejde o to ohlížet se za kulisami, ale ptát se po příběhu, ptát se, jestli se stále děje.
Tak se tedy ptáme a rozhlížíme se. Příběh skutečně vidíme. Navzdory různým kulisám tu zůstává příběh světské moci, která vydává příkazy a lidé poslouchají. Ať už jsou kulisy jakékoliv, odehrává se v nich příběh nejen lidské bezmoci, ale i selhání a dokonce zloby a nenávisti. Příběhy ďábelské moci.
Josef s Marií se vydávají do Betléma. A my vidíme ty davy uprchlíků, které jsou čím dál početnější. Uprchlíků před válkami na nejrůznějších místech světa. Uprchlíků před chudobou. Uprchlíků před rozbitými lidskými vztahy, před lhostejností a svévolí. Poutníků za nadějí. Vidíme bezmoc tváří v tvář událostem, které nás přesahují. Nikos Kazantzakis volání bezmocných popsal ve své knize Kristus znovu ukřižovaný: „Ó slyš náš pláč, nářek náš, našich proseb hlas k Tobě stoupá! Rač zmírnit nářek náš! Bože, vyslyš nás, slyš nářek náš a pláč. Měj slitování!“ A já se přiznávám, jak se tohoto volání lekám. Ale ještě víc se lekám odpovědi kněze Grigoria, kterou si tak snadno přisvojujeme: „Kdo je to? Co tady u nás chtějí?“
Kulisy, ve kterých žijeme. A přece – i když zůstaneme v této části příběhu, na jeho počátku, i když zůstaneme v kulisách reality, kterou tak dobře známe, stojí za to se rozhlédnout, jestli přece jen i v těch současných kulisách neprobleskuje něco ze zaslíbení, něco z Božího jednání s člověkem. Jestli neprobleskuje ten příběh, o kterém píše evangelista. V Řeckých pašijích se zvednou obyčejní lidé a dají něco málo těm, kdo jsou bez domova. „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“
Je to zvláštní. Máme radost z každé takové pomoci, ale jakoby to nebylo dost, jakoby to byly jen drobnosti. My si to musíme trochu připomínat, ale evangelista byl přesvědčený o tom, že právě tady se Pán Bůh přiznává. Právě tady žehná. Že tady všude se odehrává příběh, ten Boží příběh, do kterého jsme zváni. A evangelista nám před oči staví veliký vykřičník, abychom si toho všimli. Ano, skutečně – to světská moc hýbala a hýbe lidmi, hýbají jimi ekonomické zájmy a náboženství nenávisti. Ale my tu uprostřed toho všeho slyšíme zvěst. Císař vydal nařízení, všichni vyšli, aby se dali zapsat tam, kde se narodili – a Josef s Marií šli do Betléma. A tam se narodilo dítě.
Naplnilo se zaslíbení. Je toho mnoho, čeho se lekáme, s čím si nevíme rady. A přece jsme se tu setkali. Ne navzdory tomu, ale právě pro tu realitu kolem nás. Abychom si připomněli, pro sebe i pro druhé, že ten Bůh, který provázel svůj lid, je stále při díle. Ujišťuje nás o tom narození dítěte. To je Lukášovo svědectví o Božím příběhu pro člověka. A my se z něj dnes smíme radovat. Amen.
Píseň: 482 Ó ty radostný čase vánoční
VP:
Vyznání vin: Pane Bože, přicházíme na Tvé pozvání, v jistotě víry, že Ty máš v člověku zalíbení. V jistotě, která nás vede k odpuštění – druhým i sobě. Vyznáváme, že to opravdu potřebujeme, že toho máme hodně na srdci, co bychom Ti nyní chtěli odevzdat. Trápí nás osobní vztahy, trápí nás selhávání církve, trápí nás naše neschopnost jako společnosti myslet na něco jiného než na svůj prospěch. Motáme se v začarovaném kruhu a jsme Ti nesmírně vděční, že nás z něj vyvádíš svým pozváním.
A tak tu před Tebou chceme vyznat ve chvíli, kdy nám nabízíš odpuštění i novou naději: Pane, neumíme odpuštění dávat ani přijímat. Neumíme žít z Tvé naděje ani jí posilovat potřebné kolem nás. Kdo tak chce společně se mnou vyznat, ať to potvrdí slovy: Vyznávám.
Pane, slyšeli jsme dnes vánoční zvěst o tom, že jsi pro každého z nás i pro celé stvoření poslal svého Syna jako Zachránce, Spasitele. Vyznáváme, že před Tvou tváří nejsme o nic lepší než lidé kolem nás. Vyznáváme, že spolu s nimi tu stojíme s prázdnýma rukama. Kdo tak chce společně se mnou vyznat, ať to potvrdí slovy: Vyznávám.
Takoví před Tebe předstupujeme s nadějí na odpuštění právě pro milost Tvého Syna Ježíše Krista, kterého jsi pro nás poslal, který za nás zemřel a pro nás je živ. Věříme v moc jeho smrti a vzkříšení. Potvrďme hlasitě: Věříme.
Pamětlivi toho, že Bůh v Kristu odpustil nám, odkládáme nyní všechen hněv i výčitky a odpouštíme těm, kdo nám ublížili. Vyznejme to hlasitě pro lásku Kristovu: Odpouštíme.
Slovo milosti: Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: "Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Iz 43:1
Pozdravení pokoje: Smíme přijmout tuto Boží milost, kterou nás nyní obdarovává a smíme si navzájem podat ruce na znamení odpuštění, bratrství a jednoty a pozdravit jeden druhého se slovy: Pokoj tobě.
Slova ustanovení: Poslyšte slova ustanovení svaté večeře Páně: „Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterouž zrazen jest, vzal chléb a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž se za vás láme. To čiňte na mou památku. Takž i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrát koli píti budete, na mou památku. Nebo kolikrát byste koli jedli chléb tento a z kalicha toho pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“
(1K 11,23-26)
Apoštolské vyznání: Chceme se touto svátostí posilnit ve víře. Nejen sami pro sebe, nejen v jednotě církve Kristovy, ve společenství s křesťany všech generací a národů. Ale v jednotě se všemi, za kterými přišel Bůh ve svém Synu, aby jim nabídl život. Vyznejme nyní svoji víru, která nás ujišťuje o této základní naději:
Sbor: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krist
Uhříněves 24.12.2014
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás všechny na společných bohoslužbách na počátku Božího hodu vánočního ujištěním o Boží milosti.
Introit: Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem. (Tit 2:11 CEP)
Píseň: 478 Čas radosti, veselosti
Modlitba: Pane Bože, náš Otče, přicházíme v pokoře celí udivení z toho, o čem nás ujišťuješ svou vánoční zvěstí. Přemíláme si to v hlavě a nerozumíme. Přicházíme tedy za Tebou a prosíme, abys nám to vysvětlil. My to potřebujeme nejen vědět a pochopit, my to potřebujeme přijmout. Tvá zvěst o tom, že jsi poslal svého Syna v slabosti, jako dítě, abys zachránil tento svět, je tak nezařaditelná do toho všeho, z čeho my dnes přicházíme za Tebou, že nás to nejen udivuje, ale také leká, jestli je to vůbec možné, jestli to není jen takové naše snění.
Pane, prosíme Tě, buď tu dnes s námi svým Duchem svatým, buď s celou svoji církví. Pomoz nám všem přijmout tuto nepochopitelnou zvěst o příchodu Tvého Syna, abychom to společně, sjednoceni vděčností a radostí, dokázali dosvědčovat tomuto rozbolavělému světu. Amen.
Čtení: Iz 9,1-6
Píseň: 489 V tmách čekáme Tvůj, Kriste, jas (472 Aj, růže rozvila se)
Text: Lk 2,1-7
Haleluja. Nebesa se zaradují, rozjásá se země vstříc Hospodinu, že přichází, že přichází soudit zemi. Haleluja. Ž 96,11a.13a
„Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo.“ Velice jednoduchý a o to silnější obraz. Lid chodící v temnotách, lidé, kteří už si nejsou jistí bezpečností příštího svého kroku, natož aby měli představu, kam a kudy vlastně ve skutečnosti jdou. Do toho vzejde světlo. Situace se radikálně mění. Je to možné? Nebo je to utopie?
Jakoby nám evangelista Lukáš svým vyprávěním říkal – na tuto otázku není prostá odpověď. Je potřeba vstoupit do příběhu. A tak píše svůj spis vznešenému Teofilovi. A bere to ze široka. Staví kulisy. Pěkně postupně. Začne v kněžské rodině Zacharjáše, kam zasadí narození Jana Křtitele. A postupuje dál. Nenechá Teofila ani nás žít v představě, že žijeme pouze tady a teď – a vše můžeme vyřešit – jaksi od stolu. Bez minulosti, bez myšlenek na budoucnost, bez jakýchkoliv souvislostí – bez rizika, bez rozhodnutí, které by mělo následky.
A tak nejprve v příběhu o narození Jana vstupujeme do kulis starozákonních. Jakoby Teofilovi – a nejen jemu - evangelista říkal - má smysl naslouchat i příběhům lidí a kultur, ke kterým nepatříme. Příběhům, svědectví života často nám vzdáleného. Pak se před námi otevřou zkušenosti, které se i pro nás stanou zásadními a určujícími. Tak, jako pro Teofila příběh národa, který si vyvolil Hospodin. Bůh Izraele.
Na scénu totiž s Janem Křtitelem přichází celé dějiny vyznavačů tohoto Boha. Otevírá se příběh, ve kterém Bůh vedl svůj lid, který s ním uzavřel smlouvu na Sinaji, který slíbil, že od uzavřené smlouvy neodstoupí. Byla to dlouhá cesta – plná nadšení a vděčnosti, ale také zklamání a odmítnutí. Otevírá se velký příběh plný příběhů lidských. Příběhů, do kterých vstupuje Hospodin skrze své proroky se zaslíbeními, s ujištěním o tom, že lidé nebloudí sami v temnotách, ale je tu světlo – a především je tu ten, kdo ho přináší.
Evangelista tedy zve do příběhu, ve kterém Bůh nemlčí. Jenže – skutečně Pán Bůh nemlčí? Skutečně mu Jeho lidé nejsou lhostejní? To je mučivá otázka, kterou dobře známe – ke které jsme se neustále vraceli v adventu. Kterou dobře znal Teofil, kterou dobře znali už ti, kterým bylo určeno dnešní čtení z knihy proroka Izajáše. Kterou dobře znal i kněz Zacharjáš. Ten, který byl denně v chrámu a doufal, čekal, že se naplní ona zaslíbení, o kterých mluvili proroci. Že Hospodin promluví i dnes. A najednou přichází Boží posel, anděl, a vyřizuje vzkaz. Přichází za Zachariášem se zaslíbením narození syna. Přichází za Marií se zaslíbením narození syna. Bůh promlouvá. Ono to v Bibli není nijak zvláštní – když listujeme jejími stránkami, tak zvěst evangelistů přichází hned po zvěsti proroků. Tedy to, že Hospodin promlouvá je vlastně kontinuální. Ale časově je tam mezera – desítky let bez proroků. Kdyby mezera – ona je tam pořádně široká propast Božího odmlčení.
A najednou tu Lukáš píše Teofilovi a hned do první kulisy zasazuje Boží promluvení. A už je to k nezastavení – anděl přichází za Marií a vyřizuje jí, že se jí narodí dítě. Není divu, že doprostřed toho všeho Lukáš zasazuje dva chorály – Mariin a Zacharjášův. Hospodin je při díle!
Bylo by pěkné zůstat v těchto kulisách – ale Lukáš staví nové. Protože příběh pokračuje. Pokračují dějiny lidských příběhů, do kterých patří i příběhy naše. A různost kulis nás nemá zmást. Protože příběh o Boží přítomnosti tu zůstává. Nejde o to ohlížet se za kulisami, ale ptát se po příběhu, ptát se, jestli se stále děje.
Tak se tedy ptáme a rozhlížíme se. Příběh skutečně vidíme. Navzdory různým kulisám tu zůstává příběh světské moci, která vydává příkazy a lidé poslouchají. Ať už jsou kulisy jakékoliv, odehrává se v nich příběh nejen lidské bezmoci, ale i selhání a dokonce zloby a nenávisti. Příběhy ďábelské moci.
Josef s Marií se vydávají do Betléma. A my vidíme ty davy uprchlíků, které jsou čím dál početnější. Uprchlíků před válkami na nejrůznějších místech světa. Uprchlíků před chudobou. Uprchlíků před rozbitými lidskými vztahy, před lhostejností a svévolí. Poutníků za nadějí. Vidíme bezmoc tváří v tvář událostem, které nás přesahují. Nikos Kazantzakis volání bezmocných popsal ve své knize Kristus znovu ukřižovaný: „Ó slyš náš pláč, nářek náš, našich proseb hlas k Tobě stoupá! Rač zmírnit nářek náš! Bože, vyslyš nás, slyš nářek náš a pláč. Měj slitování!“ A já se přiznávám, jak se tohoto volání lekám. Ale ještě víc se lekám odpovědi kněze Grigoria, kterou si tak snadno přisvojujeme: „Kdo je to? Co tady u nás chtějí?“
Kulisy, ve kterých žijeme. A přece – i když zůstaneme v této části příběhu, na jeho počátku, i když zůstaneme v kulisách reality, kterou tak dobře známe, stojí za to se rozhlédnout, jestli přece jen i v těch současných kulisách neprobleskuje něco ze zaslíbení, něco z Božího jednání s člověkem. Jestli neprobleskuje ten příběh, o kterém píše evangelista. V Řeckých pašijích se zvednou obyčejní lidé a dají něco málo těm, kdo jsou bez domova. „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“
Je to zvláštní. Máme radost z každé takové pomoci, ale jakoby to nebylo dost, jakoby to byly jen drobnosti. My si to musíme trochu připomínat, ale evangelista byl přesvědčený o tom, že právě tady se Pán Bůh přiznává. Právě tady žehná. Že tady všude se odehrává příběh, ten Boží příběh, do kterého jsme zváni. A evangelista nám před oči staví veliký vykřičník, abychom si toho všimli. Ano, skutečně – to světská moc hýbala a hýbe lidmi, hýbají jimi ekonomické zájmy a náboženství nenávisti. Ale my tu uprostřed toho všeho slyšíme zvěst. Císař vydal nařízení, všichni vyšli, aby se dali zapsat tam, kde se narodili – a Josef s Marií šli do Betléma. A tam se narodilo dítě.
Naplnilo se zaslíbení. Je toho mnoho, čeho se lekáme, s čím si nevíme rady. A přece jsme se tu setkali. Ne navzdory tomu, ale právě pro tu realitu kolem nás. Abychom si připomněli, pro sebe i pro druhé, že ten Bůh, který provázel svůj lid, je stále při díle. Ujišťuje nás o tom narození dítěte. To je Lukášovo svědectví o Božím příběhu pro člověka. A my se z něj dnes smíme radovat. Amen.
Píseň: 482 Ó ty radostný čase vánoční
VP:
Vyznání vin: Pane Bože, přicházíme na Tvé pozvání, v jistotě víry, že Ty máš v člověku zalíbení. V jistotě, která nás vede k odpuštění – druhým i sobě. Vyznáváme, že to opravdu potřebujeme, že toho máme hodně na srdci, co bychom Ti nyní chtěli odevzdat. Trápí nás osobní vztahy, trápí nás selhávání církve, trápí nás naše neschopnost jako společnosti myslet na něco jiného než na svůj prospěch. Motáme se v začarovaném kruhu a jsme Ti nesmírně vděční, že nás z něj vyvádíš svým pozváním.
A tak tu před Tebou chceme vyznat ve chvíli, kdy nám nabízíš odpuštění i novou naději: Pane, neumíme odpuštění dávat ani přijímat. Neumíme žít z Tvé naděje ani jí posilovat potřebné kolem nás. Kdo tak chce společně se mnou vyznat, ať to potvrdí slovy: Vyznávám.
Pane, slyšeli jsme dnes vánoční zvěst o tom, že jsi pro každého z nás i pro celé stvoření poslal svého Syna jako Zachránce, Spasitele. Vyznáváme, že před Tvou tváří nejsme o nic lepší než lidé kolem nás. Vyznáváme, že spolu s nimi tu stojíme s prázdnýma rukama. Kdo tak chce společně se mnou vyznat, ať to potvrdí slovy: Vyznávám.
Takoví před Tebe předstupujeme s nadějí na odpuštění právě pro milost Tvého Syna Ježíše Krista, kterého jsi pro nás poslal, který za nás zemřel a pro nás je živ. Věříme v moc jeho smrti a vzkříšení. Potvrďme hlasitě: Věříme.
Pamětlivi toho, že Bůh v Kristu odpustil nám, odkládáme nyní všechen hněv i výčitky a odpouštíme těm, kdo nám ublížili. Vyznejme to hlasitě pro lásku Kristovu: Odpouštíme.
Slovo milosti: Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: "Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Iz 43:1
Pozdravení pokoje: Smíme přijmout tuto Boží milost, kterou nás nyní obdarovává a smíme si navzájem podat ruce na znamení odpuštění, bratrství a jednoty a pozdravit jeden druhého se slovy: Pokoj tobě.
Slova ustanovení: Poslyšte slova ustanovení svaté večeře Páně: „Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterouž zrazen jest, vzal chléb a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž se za vás láme. To čiňte na mou památku. Takž i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrát koli píti budete, na mou památku. Nebo kolikrát byste koli jedli chléb tento a z kalicha toho pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“
(1K 11,23-26)
Apoštolské vyznání: Chceme se touto svátostí posilnit ve víře. Nejen sami pro sebe, nejen v jednotě církve Kristovy, ve společenství s křesťany všech generací a národů. Ale v jednotě se všemi, za kterými přišel Bůh ve svém Synu, aby jim nabídl život. Vyznejme nyní svoji víru, která nás ujišťuje o této základní naději:
Sbor: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, v svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.
Píseň: Při vysluhování svaté večeře Páně Budeme společně zpívat píseň
286 Ježíše Krista slavíme
466 Slunce z hvězdy již vyšlo
463 Jakož o tom proroci
Pozvání: Slavme dnes Kristův hod vesele. Zdálo se, že jsme sami a on že prohrál. Přišel k nám zpět a je s námi po všechny dny a právě nás znovu zve ke svému stolu, aby nás posílil na další cestu ujištěním, že jsme jeho, že nás má rád, odpouští nám a podarovává nás mocí své milosti. Nemusíme plakat tváří v tvář svým chybám a vinám. Všechno se změnilo. Bůh nás v Ježíši Kristu smířil se sebou. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou. A tak již usmířeni s Bohem i bližními přistupujme v radosti ke stolu Páně.
Přijímání: Společenství těla Kristova.
Společenství krve Kristovy.
Propouštění: Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." J 4,13n
Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. Gal 4,4-6
Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha. Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. 1J 4,2.7-9
Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje.
Tt 3,4-7
Píseň: 464 Narodil se Kristus Pán
Ohlášky:
Přímluvná modlitba: Pane Bože, dnes se smíme těšit z Tvé zvěsti. Dnes se smíme radovat, žes nás ujistil, že nezapomínáš na člověka, že nemlčíš. Žes přišel na tento svět jako dítě, aby nikdo z lidí nezůstal opomenut. Aby nikdo nemusel mít strach, že Ti nepatří, protože jsi příliš vzdálený.
Pane, zároveň vyznáváme, jak nás trápí osud všech těch, kteří jsou z nejrůznějších důvodů vylučováni ze života, který Ty nabízíš.
Pane, dnes Tě chceme prosit za nemocné. Za naše blízké, o které máme starost, za lidi v nemocnicích. Prosíme za ty, kdo se o ně starají, prosíme za zdravotníky, pečovatele, za rodinné příslušníky. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.
Pane, prosíme Tě za ty, kdo jsou opuštění, kdo prožívají odmítnutí. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Prosíme za ty, kteří jsou najednou vystaveni výrazně zvýšeným nákladům spojeným se základními potřebami k životu a neví, jak to zvládnout. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Pane, trápí nás, že nemůžeme pomoci všude, kde bychom chtěli. Přepadá nás pocit marnosti. Moc prosíme, abys nás vyváděl ze skepse a vedl k naději pomoci, k jaké máme sílu. Za to Tě, Pane, prosíme.
Pane, dnes chceme děkovat za všechny, kdo se snaží být pomocí. Moc Tě prosíme, abys všem dával sílu v boji s rezignací. Za to Tě, Pane, prosíme.
Pane, dnes chceme prosit za mezilidské vztahy. Za partnerské vztahy. Trápí nás, jak málo často stačí, aby se vztahy rozpadly. Pane, prosíme za trpělivost a pokoru. Prosíme za Tvou milost pro všechny. Za to Tě, Pane, prosíme.
Prosíme za všechny, kdo tuto dobu prožívají uprostřed chudoby a násilí, prosíme za všechny, kdo hledají domov. Myslíme na lidi na Ukrajině, v Gaze, v Jemenu a na mnoha dalších místech. Za ně Tě, Pane, prosíme.
V tichosti Ti odevzdáváme své osobní prosby a díky.
Spolu se všemi, kdo v tomto světě hledají Tvůj pokoj, k Tobě voláme jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“
Poslání: Ať vaše radost, vaše dílo i vaše slova vypráví o vaší naději a jsou zaslíbením toho, co přichází od Boha.
Požehnání: Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. Amen. 2Te 2,16n
Píseň: 484 Tichá noc, přesvatá noc
a, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, v svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.
Píseň: Při vysluhování svaté večeře Páně Budeme společně zpívat píseň
286 Ježíše Krista slavíme
466 Slunce z hvězdy již vyšlo
463 Jakož o tom proroci
Pozvání: Slavme dnes Kristův hod vesele. Zdálo se, že jsme sami a on že prohrál. Přišel k nám zpět a je s námi po všechny dny a právě nás znovu zve ke svému stolu, aby nás posílil na další cestu ujištěním, že jsme jeho, že nás má rád, odpouští nám a podarovává nás mocí své milosti. Nemusíme plakat tváří v tvář svým chybám a vinám. Všechno se změnilo. Bůh nás v Ježíši Kristu smířil se sebou. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou. A tak již usmířeni s Bohem i bližními přistupujme v radosti ke stolu Páně.
Přijímání: Společenství těla Kristova.
Společenství krve Kristovy.
Propouštění: Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." J 4,13n
Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. Gal 4,4-6
Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha. Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. 1J 4,2.7-9
Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje.
Tt 3,4-7
Píseň: 464 Narodil se Kristus Pán
Ohlášky:
Přímluvná modlitba: Pane Bože, dnes se smíme těšit z Tvé zvěsti. Dnes se smíme radovat, žes nás ujistil, že nezapomínáš na člověka, že nemlčíš. Žes přišel na tento svět jako dítě, aby nikdo z lidí nezůstal opomenut. Aby nikdo nemusel mít strach, že Ti nepatří, protože jsi příliš vzdálený.
Pane, zároveň vyznáváme, jak nás trápí osud všech těch, kteří jsou z nejrůznějších důvodů vylučováni ze života, který Ty nabízíš.
Pane, dnes Tě chceme prosit za nemocné. Za naše blízké, o které máme starost, za lidi v nemocnicích. Prosíme za ty, kdo se o ně starají, prosíme za zdravotníky, pečovatele, za rodinné příslušníky. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.
Pane, prosíme Tě za ty, kdo jsou opuštění, kdo prožívají odmítnutí. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Prosíme za ty, kteří jsou najednou vystaveni výrazně zvýšeným nákladům spojeným se základními potřebami k životu a neví, jak to zvládnout. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Pane, trápí nás, že nemůžeme pomoci všude, kde bychom chtěli. Přepadá nás pocit marnosti. Moc prosíme, abys nás vyváděl ze skepse a vedl k naději pomoci, k jaké máme sílu. Za to Tě, Pane, prosíme.
Pane, dnes chceme děkovat za všechny, kdo se snaží být pomocí. Moc Tě prosíme, abys všem dával sílu v boji s rezignací. Za to Tě, Pane, prosíme.
Pane, dnes chceme prosit za mezilidské vztahy. Za partnerské vztahy. Trápí nás, jak málo často stačí, aby se vztahy rozpadly. Pane, prosíme za trpělivost a pokoru. Prosíme za Tvou milost pro všechny. Za to Tě, Pane, prosíme.
Prosíme za všechny, kdo tuto dobu prožívají uprostřed chudoby a násilí, prosíme za všechny, kdo hledají domov. Myslíme na lidi na Ukrajině, v Gaze, v Jemenu a na mnoha dalších místech. Za ně Tě, Pane, prosíme.
V tichosti Ti odevzdáváme své osobní prosby a díky.
Spolu se všemi, kdo v tomto světě hledají Tvůj pokoj, k Tobě voláme jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“
Poslání: Ať vaše radost, vaše dílo i vaše slova vypráví o vaší naději a jsou zaslíbením toho, co přichází od Boha.
Požehnání: Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. Amen. 2Te 2,16n
Píseň: 484 Tichá noc, přesvatá noc