Bohoslužby s rodinami s dětmi na text z NŠ - Sk 2,1-12
Pozdrav: Milé děti, milí sestry, milí bratři, vítám vás všechny na dnešních bohoslužbách, kde smíme zažívat radost z Božího pozvání.
Introit: Jak je Tvůj příbytek milý, Hospodine zástupů! Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu. Ž 84,2n
Píseň: 96 Jak příjemné, můj Pane
Modlitba: Pane Bože, náš Otče, přicházíme k Tobě, malí i velcí, jako Tvé děti. Malí i velcí Ti chceme děkovat, že nám ve svědectví Tvých svědků v Písmu svatém i svědků kolem nás ukazuješ cestu životem. Malí i velcí vyznáváme, že se nám Tvé ukazatele občas popletou a my pak bloudíme.
Děkujeme Ti, že jsme mohli přijít sem, mezi všechny ty, kteří Ti také chtějí naslouchat, děkujeme, že si v hledání Tvého Slova můžeme být navzájem pomocí. Děkujeme, že se takto všichni společně můžeme učit Ti děkovat, Tebe chválit a Tebe poslouchat. Amen.
Čtení: Ez 37,1-14
Píseň: 317 Bůh první slovo má
Text: Sk 2,1-12
Haleluja. Hospodina oslaví ten, kdo přinese oběť díků, ten, kdo jde Jeho cestou; tomu dá zakusit svou spásu. Haleluja. Ž 50,23
Milé děti, milí dospělí, dnes jsme slyšeli zvláštní text. O tom, jak si lidé navzájem porozuměli. A že to je zázrak. Je to úplně kratičký text, ale ve skutečnosti taková věc – vzájemné porozumění – může trvat hodně dlouho. V textu máme před sebou skupinu lidí, která chodila s Ježíšem z Nazareta. Tedy, chodila, oni s ním žili. A zažívali s ním události, které pro ně byly důležité. A teď o tom řekněte druhému člověku, aby vám porozuměl! To není jen tak!
Zkusíme si, jak se lidé dorozumívají. Uměli byste to popsat? Mluví na sebe. Gestikulují. Nebo si navzájem píší. A teď si představte, že si vzájemně nerozumíte. Že každý mluvíte jiným jazykem. O to víc budete gestikulovat.
Jak tedy vyprávět? Na čem záleží, jak vyprávět? Na těch, kteří vám naslouchají. Máme vnoučka, kterému je 5 let a chodí v Rumunsku do anglické školy. A neumí ještě anglicky. Neumí se domluvit. Cítí se ve škole sám. A proto je moc důležité, aby mu paní učitelka nebo paní asistentka ukazovaly, že sám není. A mluvily s ním, ukazovaly mu – protože Jonáš slyší, jak si kolem něj povídají, vnímá, když mu paní učitelka ukazuje, co znamená to, co říká. Sedne si k němu a vysvětluje. A Jonáš to vidí a slyší. A učí se to. A hlavně – ví, že není sám.
To byl úkol apoštolů – zajímat se o druhého člověka, aby se necítil sám, snažit se s ním domluvit. Ukázat mu, že je radost žít. Říci, že Pán Bůh nás provází, že se nemusíme strachovat, že by suché kosti zůstaly suché.
Píseň: S372 Víru nám dej
Budu vám vyprávět příběh zápasu o porozumění. Příběh mladé ženy – jmenovala se Anna Sulivanová, žila kdysi, v 19. století, ve Spojených státech Amerických. Pozvali si ji do rodiny Kellerovy, kde měli nemocnou holčičku - Helenu. Helenka už byla skoro zralá do školy, ale … . Neslyšela, neviděla – a tak neuměla ani mluvit. Nemohla se s druhými lidmi dorozumět, druzí lidé se nemohli dorozumět s ní.
Nevidomému dítěti se podnětů dostává převážně pomocí hmatu a sluchu. Jeho svět sahá tak daleko jako jeho ruce. Své bližní poznává podle hlasu, podle dotyku rukou. Jejich podobu zná pouze svýma rukama a nedokáže si ji ani představit, protože nikdy žádný obličej nevidělo. Ve známém prostředí se pohybuje jistě a bezpečně, ale vystrčte ho před dům na ulici a je to, jako kdybyste zdravého člověka vysadili uprostřed noci v cizím městě v neznámé zemi.
Neslyšící dítě není uzavřeno svou vadou v prostředí, kde žije. Přestože je pohromadě s ostatními lidmi, je odsouzeno do role pouhého pozorovatele. Neslyšícímu člověku totiž schází základní prostředek mezilidské komunikace – řeč. Má uši, ale neslyší jimi, má hlasivky, ale nedokáže je použít k dorozumění se s ostatními. Jako byste stáli za skleněnou stěnou a do dění kolem vás měli jen velmi omezenou možnost zasáhnout.
Anna Sulivanová se měla stát její vychovatelkou. Ale jak s někým být, jak být vedle někoho bez možnosti se s ním domluvit? Jak jí říci, že je radost žít?
Helena žila, mohla si vlastně dělat, co chtěla, protože se jí její okolí snažilo ve všem vyhovět. Propadala výbuchům vzteku, když nedostala to, co chtěla a na druhou stranu neuměla vyjádřit to, co chce. Nemohla si popovídat s druhým člověkem. Ne, neměla radost ze života. Nevěděla, co je život.
A moc se chtěla domluvit – jen si to poslechněte:
Jednou za deštivých dnů, kdy se Helenka jen tak bezcílně potulovala domem, při jedné hře pochopila, k čemu slouží klíč. Úplně ji to omráčilo. S houževnatostí výzkumníka vyhledala, zamkla a odemkla snad každé dveře co jich v domě bylo. Bylo na čase, aby předvedla své umění světu. Když začala paní Kellerová připravovat oběd, vešla pro něco do spíže. Sotva překročila práh Helenka bleskurychle přirazila dveře a otočila klíčem. “Arthure! Pomóc! Pojď mi otevřít”, začala zoufale volat paní Kellerová na manžela.
Otec vběhne do chodby a s úžasem se zastaví. Na prahu do spíže klečí Helenka a blaženě vychutnává maminčiny rány dlaněmi přiloženými na desku dveří. A neúnavně na ně odpovídá.
Později pan Keller vyprávěl své ženě: “Kdybys ji viděla… Jak tam klečela u těch dveří. Asi ty rány cítila hmatem a odpovídala na každou z nich. Ona asi poprvé v životě zažila, jaké to je s někým si povídat.”
Ale jak jen najít způsob, kterým by skutečně bylo možné komunikovat? A právě proto, na základě této příhody, pozvali rodiče malé Helenky Annu Sulivanovou, aby pomohla. A ta se skutečně snažila.
Hlavně se ji ale snažím naučit chápat, co se kolem ní děje, a učím ji některým slovům. Upravila jsem pro ni prstovou abecedu pro hluchoněmé a téměř pořád jí píšu na ruku názvy předmětů, se kterými se setkává. Občas sice náhodně použije znak pro některé slovo - panenka, hrnek, pes, mléko, Míč, bonbon... ale vůbec nechápe jeho význam, stejně jako nechápe význam mého psaní na její ruku. A především neví, že každá věc na světě má své jméno…
Skutečně není jednoduché porozumět druhému člověku. To věděla Anna Sulivanová, věděla to i malá Helenka a věděli to i první apoštolé tváří v tvář lidem kolem sebe.
Píseň: S57 Vzácný hosti, přijď
A pak se jednou stala věc. Tedy – událost – úplně jednoduchá událost, která změnila malé Helence život.
Byly jsme s Helenou v zahradě. Došly jsme k pumpě. Podala jsem Heleně hrneček, nastavila jí ruku pod pumpu a začala do hrnečku pumpovat vodu. Voda přetekla a rozlila se jí po ruce - a vtom jsem jí napsala do dlaně volné ruky V-O-D-A. Zůstala náhle stát jako přimražená, hrnek jí vypadl z ruky a její tvář dostala nový, neznámý výraz.
Najednou mnou projelo něco jako mlhavá, nejasná vzpomínka, záblesk vrátivší se myšlenky...Pochopila jsem, věděla jsem, že V-O-D-A je název toho divného, chladného NĚČEHO, co stéká po mé ruce!!! Toto jediné slovo probudilo moji duši k životu, dalo jí světlo, naději, radost!...
Anna Sullivanová
Rychle si dřepla na bobek, dotkla se země a chtěla znát její název. Pak ukázala na pumpu, na hrnek, na mě, - na každou věc, které se dotkla, - chtěla znát jejich jména. Byla strašně rozrušená, posedla ji obrovská touha po poznání!...
Během několika hodin se naučila znát třicet slov.
Stal se zázrak. Před malou Helenkou se otevřel život. Najednou porozuměla. Ona tedy byla před ní ještě dlouhá cesta, mnoho učení. Protože my nepojmenováváme pouze věci, ale také pocity. Chápeme, když někdo řekne: „Mám velikou radost!“. Nebo: „Mám Tě rád.“. Ale Helenka už se mohla učit.
Údolí plné suchých kostí ožilo – to jsme si četli ve starozákonním čtení. Lidé, kteří poslouchali, co jim apoštolé povídají prožili stejný zázrak jako Helenka – porozuměli jim. A ostatní se divili – to je zvláštní, že ti apoštolé znají jazyk všech těch lidí kolem. To je zvláštní, že se s nimi dokáží dorozumět.
Skutečně se tehdy, kdysi dávno, stala zvláštní věc – lidé se vzájemně dokázali dorozumět. Dokázali si říci, že život stojí za to žít, protože je to veliký Boží dar. A že tento dar přinesl Ježíš z Nazareta. Vznikla církev.
Je toho mnoho, co se ještě o tomto daru musíme učit. Stejně jako malá Helenka. Ale co už víme – stejně jako malá Helenka – že to stojí za to. Že stojí za to poznávat dar života, který jsme dostali. Je to učení na celý život – některým věcem dlouho nebudeme rozumět – ale smíme vědět, že tu je stále někdo, komu záleží na tom, aby se s námi dorozuměl. Že je tu stále někdo, komu na nás záleží. Buď za to Pánu Bohu díky. Amen.
Píseň: S224 Novou píseň
VP:
Pane Bože, přicházíme jako poutníci. Jako ti, kdo žízní po životě, který Ty nabízíš. Uvědomujeme si, jak sami zanášíme čistou vodu Tvého života a je nám to líto.
Je nám líto, že k sobě navzájem nedokážeme najít cestu. Je nám líto, že cesta, která už vypadala, že je prošlapaná, najednou z naší viny zarůstá hustým trním. Chcete-li toto spolu se mnou vyznat, přidejte se slovem – vyznávám.
Je nám líto, že ačkoliv nás znovu a znovu ujišťuješ o své lásce k nám, ale i k celému stvoření, my jsme stále plni pochybností. Neumíme důvěřovat hodnotám Tvého království, které přinesl Ježíš z Nazareta. Chcete-li toto spolu se mnou vyznat, přidejte se slovem – vyznávám.
Je nám líto, že mezi námi rostou hradby z neodpuštěných slov i činů. Chceme Tě poprosit, abys nám dal sílu naplnit naši touhu po odpuštění. A tak tu před Tebou vyznáváme, že chceme odpustit všem, kteří nám ublížili a poprosit o odpuštění všechny, komu jsme ublížili my. Chcete-li toto spolu se mnou vyznat, přidejte se slovem – vyznávám.
Slovo milosti:
Přijměme do svého srdce slovo milosti a potěšení:
Jak bychom mohli zapomenout na Boží věrnost?
Jemu věřit znamená rozpomínat se na jeho dobré skutky.
Když jsem byl skleslý, on mě pozvedl.
Když jsem hladověl po životě, nasytil mne.
Když jsem byl opuštěný, zůstal se mnou.
Když jsem zabloudil, přivedl mě k sobě.
Když jsem se uzavřel do sebe, do svých úzkostí, do svých nezdarů a do svých vin, on mě osvobodil, abych se znovu našel a nově mě obrátil k druhým. Amen.
Pozdravení pokoje: Smíme přijmout tuto Boží milost, kterou nás nyní obdarovává a smíme si navzájem podat ruce na znamení odpuštění, bratrství a jednoty Kristova lidu a pozdravit jeden druhého se slovy: Pokoj tobě.
Eucharistická modlitba:
Pane Bože, svatý náš Otče,
přicházíme, abychom Ti děkovali.
Chceme Ti děkovat za dar života,
který jsme dostali a dostáváme
skrze našeho Pána, Ježíše Krista.
Neboť v něm jsi dal všemu smysl a jednotu
a na jeho plnosti máme všichni účast.
Byl rovný Tobě, a vzdal se všeho, vydal se za nás,
a jeho krev na kříži prolitá smířila všechno.
A tys ho nade všechno povýšil
a on je věčnou nadějí všech, kdo touží po skutečném životě.
A proto tě celý vesmír oslavuje
a všechno tvorstvo ti zpívá novou píseň.
Také my tě chválíme
a se všemi nebeskými zástupy voláme:
Svatý, svatý, svatý jsi, Hospodine zástupů, plná jsou nebesa i země Tvé slávy. Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně. Hosana na výsostech.
Slova ustanovení: Poslyšte slova ustanovení svaté večeře Páně: „Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterouž zrazen jest, vzal chléb a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž se za vás láme. To čiňte na mou památku. Takž i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrát koli píti budete, na mou památku. Nebo kolikrát byste koli jedli chléb tento a z kalicha toho pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“
(1K 11,23-26)
Apoštolské vyznání: Chceme se touto svátostí posilnit ve víře. Nejen sami pro sebe, nejen v jednotě církve Kristovy, ve společenství s křesťany všech generací a národů. Ale v jednotě se všemi, za kterými přišel Hospodin, Bůh Izraele ve svém Synu, aby jim nabídl život. Vyznejme nyní svoji víru, která nás ujišťuje o naději tohoto Božího navštívení:
Sbor: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, v svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.
Při vysluhování VP budeme společně zpívat píseň
759 Radujme se vždy společně
Pozvání: Ježíš Kristus každého z nás zve: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ I my se tedy nyní smíme odvážit přistoupit ke stolu, který je pro nás připraven.
Přijímání: Společenství těla Kristova.
Společenství krve Kristovy.
Propouštění:
Ježíš nás ujišťuje: „Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši Otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa." J 6,47-51
Píseň: 295 Za to, že v stromech přečtu životech
Ohlášky:
Přímluvná modlitba: Pane, chceme Tě moc poprosit o odvahu. vyznáváme, že se strachujeme naší vlastní slabosti. Pane, chceme Tě poprosit o odvahu k životu v důvěře, chceme Tě poprosit o odvahu k modlitbě.
Pane, myslíme na pokažené vztahy. Na hradby mezi lidmi, které působí nepřekonatelně. Prosíme, vstupuj do nich. A nám dej odvahu a sílu nemoralizovat, ale být pohotově k naslouchání a pomoci. Za to Tě, Pane, prosíme.
Pane, moc Tě prosíme o povzbuzení a posilu pro ty, kteří jsou nemocní. Prosíme za nemocné v našem sboru. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Chceme Ti dnes odevzdat děti – v našich rodinách i v našem sboru. Moc prosíme, abychom jim dokázali být svědectvím o vděčnosti za život, který Ty dáváš. Za to Tě, Pane, prosíme.
Prosíme za všechny děti. Prosíme za rodiny, ve kterých vyrůstají. Prosíme za vztahy v rodinách. Za to Tě, Pane, prosíme.
Pane, prosíme za rodiny, které přemáhá strach z budoucnosti. Prosíme za rodiče, kteří ztratili práci, za ty, kdo mají strach, že přijdou o bydlení. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Pane, jsme nešťastní z toho, kolik rodin, kolik dětí žije uprostřed válečných konfliktů. Kolik rodičů nemůže poskytnout svým dětem základní podmínky k životu. Prosíme za lidi v Gaze, na Ukrajině, v Jemenu. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.
Chceme Ti nyní v tichosti odevzdat všechno, co máme na srdci. .. Za to Tě, Pane, prosíme.
Pane, voláme spolu s celým Tvým lidem:
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“
Poslání: Ať vaše radost, vaše dílo i vaše slova vypráví o vaší naději a jsou zaslíbením toho, co přichází od Boha.
Požehnání: Ať vám milost dělá život krásným a bohatým před Boží tváří, láska ať vás provází a hřeje
a ať vás brání před chladem a mrazem lidské zloby
a Boží pravda ať vám svítí na cestu, když se moci chopí tma. Amen.
Píseň: 411 Amen, Otče, rač to dáti