Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, vítám vás v tomto společenství ve 4. neděli adventní, kdy se smíme radovat z ujištění o Boží přítomnosti.
Introit: Nebesa vypravují slávu Boha silného a dílo rukou jeho obloha zvěstuje. Ž 19,2
Píseň: 435 Zvedněte, brány, svrchků svých
Modlitba: Pane, chceme dnes děkovat za ujištění o Tvé přítomnosti. Přicházíme za těmi, kdo mají bolest a jsme bezradní. A Ty nám nabízíš, že smíme ujistit o Tvé přítomnosti.
Přicházíme za těmi, kdo hledají cestu a víme, že za ně nemůžeme rozhodnout. A Ty nám nabízíš, že smíme ujistit o Tvé přítomnosti.
Přicházíme za těmi, kdo nevěří v budoucnost v tomto světě a my nemáme argumenty, jak je o té budoucnosti přesvědčit. A Ty nám nabízíš, že smíme ujistit, že v ta budoucnost jsi Ty.
Pane, jsme to my sami, kdo hledají, kdo mají bolest, kdo pochybují, a Tys to s námi nevzdal a nevzdáváš. Nevzdal jsi to se svou církví, nevzdal jsi to se svým stvořením. Ujistil jsi nás, že jsi přišel ve svém Synu, ujišťuješ nás, že má smysl si stále znovu připomínat jeho příchod, stále znovu očekávat jeho vstup do našich životů.
Děkujeme a s nadějí, pokojem, radostí a láskou se modlíme.
Amen.
Čtení: Ž 80
Píseň: 440 Rosu dejte, ó nebesa
Text: Mt 1,18-25
Haleluja. Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Halelduja. Ž 24,7
Minulou neděli jsem se vyznal z toho, že miluju žalmy. A ten dnešní mi znovu vyrazil dech. Smíme být tak opovážliví a vztáhnout ho k sobě. Smíme být tak opovážliví a vyznat, že se cítíme být tím lidem, o kterém žalmista mluví. Jakkoliv je zřetelné, že žalmista mluví o lidu Izraele, o kmenech Efrajim, Benjamin a Manases, do jejich konkrétní situace.
Ale ono volání k Hospodinu, vyznání, že Bůh je tak vzdálený denodenní úzkosti člověka, že to působí dojmem, že se na svůj lid zlobí, je nám blízké. Hluboce nás oslovuje vyznání o Boží bohatýrské síle, o které slýcháme každou neděli, o které jsme se mnozí učili už v dětství v nedělní škole, o síle, která se najednou stáhla a evidentně nepůsobí. Hodně silná je otázka – „jak dlouho budeš dýmat hněvem při modlitbách svého lidu?“.
To, co je pozoruhodné, je skutečnost, že tu není jmenován žádný hřích lidu. Žalmista prostě naprosto netuší, co je důvodem oné zkázy, kterou kolem sebe – a v sobě – vidí. Prostě „Chlebem slzí jsi je krmil, pít jsi jim dal slzy plnou měrou.“. Je tu skutečnost, se kterou si žalmista neví rady. Zvlášť proto ne, že jeho velice náročná víra vnímá Boha jako toho, kdo je absolutním vládcem a proto nechává působit i to zlé v lidském životě. I když se žalmistovi zdá Boží hněv zřejmý, to, co zřejmé není, je, jaký hřích Izraele by jej mohl vyvolat. Žalmista nemá čeho litovat, ale je zmatený napětím mezi tím, co ví o Boží věrnosti na základě toho, co Bůh učinil v minulosti, a současnou zkušeností zdánlivého přehlížení.
Prostě – celý tón žalmu je úchvatný – jeho naléhavost skutečně prostupuje toho, kdo žalmu naslouchá. Protože ať už je situace žalmisty a jeho lidu jakákoliv, on neopouští vztah se svým Bohem. Odvážná naděje všemu navzdory, to je to, čím žalm oslovuje. Izrael kráčí ve tmě kvůli zjevnému odvrácení Boží tváře, je sužován otázkami „Proč?“ a „Jak dlouho?“, na které nedostává odpověď, je obklopen slzami milovaných a posměšným smíchem nepřátel. A přesto je žalmista přesvědčený, že Bůh může a obnoví Izrael.
Představuji si, že takovými příběhy, takovým voláním, je prostoupený celý ten dlouhý rodokmen, kterým začínatní zpěvníky (poá evangelium v sepsání podle Matouše. A na jeho závěr začíná něco jiného, zvláštního. Na konci rodokmenu se objeví věta: „Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus. Všech pokolení od Abrahama do Davida bylo tedy čtrnáct, od Davida po babylónské zajetí čtrnáct a od babylónského zajetí až po Krista čtrnáct.“ Ta číselná symbolika nás ujišťuje, že stojí za to se u tohoto narození zastavit. Stojí za to se zamýšlet nad tím, jestli právě tady nehledat Boží odpověď na žalmistovo volání, na volání Božího lidu, na volání člověka.
Je-li to odpověď, začíná zvláštně. „Marie byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého.“ Stejně jako Josef, i čtenář nebo posluchač netuší nic o věrohodnosti vysvětlení, pouze ví, že Marie čeká dítě a Josef ví, že není jeho. A tak Josef – protože byl muž spravedlivý – chce Marii propustit. Rozvíjí se příběh, který se nám může zdát neobyčejný, ale spíš jen v tom osobním rozměru. Ovšem pozorný biblický čtenář nebo posluchač příběhů Božího lidu zpozorní. Tady, právě v té obyčejnosti, se nám začíná připomínat, jak si Pán Bůh velice často povolával svého člověka. Jak upozorňoval lidi na svou cestu skrze jednotlivé osobnosti, jejichž počátky byly obyčejné/neobyčejné.
Jen – bude to stačit? Prosvítí slunce Boží odpovědi mlhu lidské bolesti, jak o ní mluví žalmista? V každém případě tato odpověď vyžaduje poslušnost víry – poslušnost víry, jakou měl Josef. Ten spravedlivý, který pochopil, že spravedlnost znamená u Boha milosrdenství.
A tak Josef uslyšel ve snu Boží hlas. „Hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout manželku: neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ A přece, přes Josefovu spravedlnost, to, co brání k přijetí toho, že ono ještě nenarozené dítě má být součástí jeho života i celé té davidovské linie Božího jednání, je prostě strach. Strach z nečekaného jednání, které vede ke spáse.
A že vede ke spáse je jasně řečeno – „dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“. Jméno Ježíš bylo v této době hodně časté – zbožní židé ho dávali svým synům jako vyjádření touhy po vysvobození z politického útlaku, pod kterém žili. Ale tady to Boží anděl vysvětluje jinak – to vysvobození znamená vysvobození z vlastní odloučenosti od Boha. Od vlastního hříchu a jeho dopadů do života. To je nesmírně obtížné téma, se kterým se pral nejen žalmista, ale se kterým se pereme i my. Co je vlastně náš hřích, jaké jsou jeho dopady. Mluvili jsme o tom i na schůzi staršovstva, kde jsem se přiznal, že mi dělá velké problémy vést u večeře Páně vyznání vin sborového společenství – bojím se totiž, abych někým nemanipuloval, abych někomu neublížil. Tady boží anděl mluví podstatně jinak – nejde o tlak, o manipulaci, jde o nabídku vyvedení do svobody vztahu s Bohem a tím i se sebou.
A vzápětí slyšíme potvrzení toho, že tu jde skutečně o Boží nabídku blízkosti, nabídku odpovědi na zoufalé volání žalmisty – na volání lidí všech dob. Všech těch, kteří touží po Boží blízkosti. To vše skutečně není náhoda, skutečně nejde o jakési interní drama jedné židovské rodiny před více než 2000 lety. Tak jako v mnoha příbězích dějin Božího lidu, i tady jedná Bůh nenápadně, skrytě a přece mocně. „To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel“, to jest přeloženo „Bůh s námi“.“ Amen.
Píseň: 446 Vesele zpívejme, Boha Otce chvalme
Ohlášky:
Přímluvná modlitba: Bože andělů a snů,
Bože Marie a Josefa,
uprostřed všech našich obav
si pamatujeme: Ty jsi s námi.
Bože, někdy se bojíme
věcí, které se dějí ve světě kolem nás – strachu přetaveného v sobectví a nenávist,
teplých zim a ještě teplejších lét,
ambic prosazovaných násilím,
testů jaderných zbraní,
politických prohlášení.
Uprostřed všech našich obav
si pamatujeme: Ty jsi s námi.
Bože, někdy se bojíme
věcí, které se dějí ve světě uvnitř nás –
deprese, úzkosti, nedůvěry,
žárlivosti, hněvu a nejistoty.
Uprostřed všech našich obav
si pamatujeme: Ty jsi s námi.
Bože, někdy se bojíme
změn, které otřásají naším chápáním
fungování světa,
a někdy se bojíme,
že se svět nikdy nezmění.
Uprostřed všech našich obav
si pamatujeme: Ty jsi s námi.
Někdy se bojíme,
že nás přemohou
starosti našich srdcí,
proto je nyní přinášíme Tobě...
Uprostřed všech našich obav
si pamatujeme: Ty jsi s námi.
Někdy se bojíme,
že naše radosti budou přehlušeny,
tak je nyní předkládáme...
Uprostřed všech našich radostí
si pamatujeme: Ty jsi s námi.
Anděl Boží říká Josefovi, aby se nebál,
a jiný anděl říká totéž Marii.
Množství andělů volá,
že pastýři se nemají čeho bát,
vše proto, že Ty jsi tam.
Ty jsi stále tady,
i když přicházíš,
a přes to všechno
si pamatujeme: Ty jsi s námi.
Prosíme, vyslyš nás, když Ti v tichosti odevzdáváme své díky a prosby. … Za to Tě, Pane, prosíme.
Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo touží po životě: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“
Poslání: Požehnán buď Hospodin. On nám dal své slovo, abychom jej poslouchali, on nám zaslíbil své království, abychom měli naději. Jděte spolu s druhými odvážně a s pokorou. Netrapte se. Radost z Hospodina bude vaší záštitou.
Požehnání: Bůh dej, aby vám v temnotách zazářilo jasné světlo.
Bůh dej, aby vás ve smutku potěšilo pravé slovo.
Bůh dej, abyste na své cestě byli provázeni jeho blízkostí.
Píseň: 453 S námi je Bůh náš, slyšte národy (431 Navštiv nás, Kriste žádoucí)