Bohoslužby s kázáním na text Lk 16,1-9
Pozdrav: Sestry a bratři, shromáždili jsme se ve jménu Pána Ježíše Krista, abychom vzdávali Bohu chválu a dík, abychom mu vyznávali své viny, abychom prosili za sebe i za druhé, abychom hledali nové poznání Boží lásky a očekávali na Jeho slovo, které z milosti proměňuje lidské životy.
Introit: Jak je Tvůj příbytek milý, Hospodine zástupů! Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu. Ž 84,2n
Píseň: 120 Aj, Pán kraluje
Modlitba: Pane Bože, přicházíme a vyznáváme před Tebou svou zapletenost do všech možných našich labyrintů. Vyznáváme, jak jsme zamotaní do svých vlastní strachů a obav z věcí a dějů kolem nás a jak málo umíme svědčit svým životem o naději ukotvené v jistotě víry v Tvou mocnou přítomnost. Jak málo je v nás důvěry, že v Tvé síle se můžeme stát lidmi. Lidmi s nadějí v obyčejný život pomoci a odpuštění.
Dnes Ti chceme děkovat a radovat se z toho, že do našich zmatků, strachů, do naší zloby a ukřivděnosti vstupuješ. Že k nám přicházíš se svým odpuštěním i posilou na cestu k plnému, dospělému životu. Životu otevřenému pro Tvé slovo a pro člověka vedle nás.
Děkujeme Ti, že tento zázrak smíme prožívat v našem sborovém společenství. Amen.
Čtení: Job 15,1-16
Píseň: 315 Nás zavolal jsi, Pane
Text: Lk 16,1-8
Haleluja. Hospodin seslal svému lidu vykoupení, ustanovil navěky svou smlouvu; svaté, bázeň budící je jeho jméno. Haleluja. Ž 111,9
Rád bych vás všechny dnes pozval k promýšlení tohoto zvláštního Ježíšova podobenství v Lukášově evangeliu, promýšlení s důrazem, který je pro mě objevem a který mě velice oslovil a potěšil. Vždy jsem podobenství o nepoctivém správci přijímal jako výzvu , abychom v životě dokázali vsadit na to, co má budoucnost – tak jako ten nepoctivý správce. Ten si velice zručně zajistil vděčnost druhých lidí – to bylo to, na čem mu záleželo. A všechno vsadil na tuto kartu. Ježíšova výzva učedníkům i nám je v tomto smyslu jasná: „Vy přece vyznáváte, že víte, na čem záleží, co má v životě budoucnost. Proč na tuto budoucnost nevsadíte všechno jako ten nepoctivý správce, jako lidé okolo vás? Proč se nechováte prozíravě?“ tolik první důraz, který je dobrý, ale toto podobenství může nabídnout víc. Tímto základním důrazem bychom vlastně pominuli všechny detaily Ježíšova vyprávění, které by se staly nepotřebnou vycpávkou. Navíc by toto podobenství podivně navazovalo nenavazovalo na předchozí Lukášova témata.
Vzpomněl jsem si na článek z knihy Psychologické eseje bratra profesora Matějčka, kde si povzdechl, že darebáci se snáz domluví, protože se shodnou na tom, na čem jim záleží. Ale lidé, kteří se snaží o něco dobrého, se hádají do krve. S tím se bratr profesor setkával v neziskových organizacích. A my bychom mohli dodat – i v církvi. Co s tím? Na čem tedy záleží? Zdá se, že Ježíš nám na tuto otázku odpovídá právě ve svém podobenství o nepoctivém správci.
Pohybujeme se tu v prostoru, kde všechno patří pánu. Tak jako v předchozích Ježíšových podobenstvích o ztracené ovci a marnotratném synu. A tak jako v těchto podobenstvích i tady „hlavní hrdina“ selhává. Je pomluven. Pomluven těmi, kterým se nelíbilo jeho zacházení s pánovým majetkem, těmi, kdo byli přesvědčeni, že by s ním měl zacházet jinak. Tak, jak si představují oni. Jasná a zbožná představa, jak ji reprezentují Jobovi přátelé. Část jejich rad jsme slyšeli v 1. čtení. A správce se ani nebrání. Je si vědom, že nedokázal být dobrým správcem. Nikde není napsáno, čeho se vlastně dopustil, pán se neptá, nás to snad ani nemá zajímat. Prostě ti pomlouvači měli pravdu. Špatně hospodařil a musí jít. Další podobenství, které navazuje na závěr závěrečné slovo 14. kapitoly: „Dobrá je sůl. Jestliže však i sůl pozbude chuti, co jí dodá slanosti? Nehodí se na pole ani na hnojiště: vyhodí se ven. Kdo má uši k slyšení, slyš.“
Najednou přestáváme být posluchači a diváky a stejně jako v předchozích podobenstvích o ztracené ovci a marnotratném synu se může identifikovat s hlavní rolí podobenství. Tedy s nepoctivým správcem. Vždyť i nám bylo mnohé svěřeno a i my s tím nepracujeme vždy dobře. I my můžeme – a jsme – velice často pomluveni, že jsme špatnými správci. A nemůžeme se moc bránit, protože to tak prostě jsme.
Správcova reakce je tak pro nás zcela zásadní. Jak se zachová v situaci, kdy byl shledán vinným a jeho budoucnost je, mírně řečeno, nejistá? V situaci, kdy na rozdíl od marnotratného syna nemá kam jít? Ten se vrací domů, ale nepoctivý správce je vyháněn z místa, které je jeho domovem.
Jestli předtím ve správcovství pánova majetku selhal, tak teď už naplno tuneluje. Teď už mu na tom majetku nezáleží a plně se soustředí na vztahy s lidmi, kteří na tomto majetku plně závisí. Jsou dlužníky. A správce jim dluhy začíná odpouštět. Tam, kde nemá právo, vždyť nejde o jeho majetek – a přece odpouští.
Ocitáme se uprostřed Ježíšovy klasické polemiky s farizey – jak si Ježíš může troufnout odpouštět něco, co může odpouštět jenom Bůh? A tady jde Ježíš ještě dál – jak si my můžeme troufnout odpouštět tam, kde to není náš „majetek“? Správce vstupuje na půdu, o které je přesvědčen, že už je „tuplem“ zakázaná. A navíc ze sobeckých důvodů. Správce zavře oči a čeká, co bude. A my čekáme s ním.
A teď přijde šok. Pán správce pochválí. Že jednal prozíravě. Ve chvíli, kdy zcela rezignoval na své správcovství, na pánův majetek, ve chvíli, kdy odhazuje svoji roli a stává se člověkem, nachází podstatu svého správcovství. Není to šok pouze pro něj a pro nás. Je to šok i pro ty, kteří ho pomluvili, že se špatně stará o majetek. Pro všechny, kteří se tak soustředí na onen majetek, že zapomínají na člověka.
V tuto chvíli zaznívá odpověď na slova Jobových přátel, která znějí tak zbožně a jsou přitom tak nelidská. Protože mají jasnou představu o Božím fungování i o tom, jak to má fungovat v našem životě. A přestávají být lidmi. A najednou zaznívá smělé svědectví příběhu nepoctivého správce, který je pro nás tak blízký svojí člověčinou. Svědectví sázky na lidskost a odpuštění. Rozsvěcuje se tu světlo pro Joba i pro nás všechny v našem trápení, uprostřed našich vin a selhání, uprostřed hledání Boha a člověka. Najednou se tu rozsvěcuje světlo pro ty, nad kterými si povzdechl bratr profesor Matějček. Pro lidi, kteří se snaží o něco dobrého a nemohou se mezi sebou dohodnout. Světlo obyčejné lidskosti s odpuštěním, které může být mnohem odvážnější, než si dovedeme představit. A v tuto chvíli jsme zváni, abychom pro takový život přijali posilu a povzbuzení ve společenství hostiny Páně, hostiny lásky a odpuštění.
Amen.
Píseň: 399 Učiň mne, Pane, nástrojem
Ohlášky:
Přímluvná modlitba: Pane, vyznáváme, že neumíme v důvěře přijímat hodnoty, které reprezentoval Ježíš z Nazareta. Zdají se nám nepoužitelné pro běžný život. Trápí nás to. Trápí nás, že neumíme přijímat Tvou naději, natož abychom ji nabízeli druhým.
Moc Tě prosíme za ty, kteří se trápí pocitem, že nenaplňují náboženské nároky. Moc Tě prosíme, abychom je uměli povzbudit a ujistit o tom, že Tvá náruč je otevřená pro všechny. Že náboženské hradby nestavíš Ty, ale lidé. Za to Tě, Pane, prosíme.
Moc prosíme za ty, kdo jsou unavení, nemocní. Komu docházejí síly. Moc prosíme, abys nám ukazoval, jak povzbudit, jak potěšit. Moc prosíme, abychom na takové lidi v našem okolí nezapomínali. Za to Tě, Pane, prosíme.
Pane, moc prosíme, zbavuj nás strachu. Zbavuj nás noční můry, kterou si vytváříme nebo nám ji vytváří druzí. Moc prosíme, posiluj v nás důvěru a otevřenost druhému člověku. Za to Tě, Pane, prosíme.
Moc prosíme, uč nás trpělivosti. Uč nás vytrvalosti v hledání cest k řešení problémů, které se nám zdají neřešitelné. Za to Tě, Pane, prosíme.
Moc prosíme, abys nás učil jistotě, že pro Tebe máme cenu. Moc prosíme, abys nás v této jistotě učil riskovat v naději v Tvé zaslíbení. Moc prosíme, abys nás učil být lidmi. Za to Tě, Pane, prosíme.
Vyslyš, prosíme, naše tiché díky a prosby.
Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo touží po životě: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“
Poslání: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.
J 14,27
Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7
1Te 5,23n
Píseň: 715 Modré nebe, slunce zář