instalační kázání
Ž 67
Lk 15,1-6
Moc se mi líbí Žalm 67. Jednak je nádherný jako takový, je krásnou poezií, krásně se poslouchá. A jednak – jen si to nechme znovu projít hlavou – žalmistův vztah k Bohu, který je z textu cítit, je strhující. To je přesně to, po čem toužíme, to je něco, co nese životem, co „provádí přes údolí stínů smrti“, co podtrhuje radost, protože se s ní máme s kým podělit. Toužím se učit u žalmisty tomuto vztahu. Protože právě tento vztah je základem biblických příběhů. Bez něj by nedávaly smysl.
Když jsem se rozhodl, že přece jen neukončím svoji službu jako farář Českobratrské církve evangelické a využiji vzácné příležitosti, že v blízkosti našeho bydliště hledá krounský sbor faráře – a když mě v tom moje žena Marie jednoznačně podpořila – uvědomoval jsem si, že už nemám energii na nějaké velké organizační projekty. Ale – že bychom se tu snad mohli společně učit u žalmisty vztahu k Bohu. Že bychom se mohli díky tomu učit zcela přirozeně děkovat – i prosit – tak jak to slyšíme v Žalmu 67. Pak si snad člověk dokáže uvědomovat – přes všechny životní překážky – Boží povzbudivou blízkost.
Při četbě knihy rozhovorů Josefa Beránka s katolickým knězem a členem řádu bosých karmelitánů Petrem Glogarem jsem na téma Boží blízkosti narážel velice často – vlastně neustále. Moc se mi ta kniha líbila – mimo jiné pro své zcela nenásilné svědectví o vnímání Boží blízkosti. O jeho různosti. Petr Glogar se např. vyznává z toho, že Boží blízkost vnímá na vysokohorských túrách – to s ním ale rozhodně nesdílím. Vysokohorské túry nejsou nic pro mě.
To, co ale můžeme, je snažit se odpovídat na otázku, kde hledat Boha, ke kterému chceme volat, po Jehož blízkosti toužíme, který nabízí smysl lidskému životu. A tady se nám ukazuje vlastně hned na začátku základní komplikace – jsme vedeni k zásadnímu rozhodnutí, které nás nasměruje. Můžeme Boha hledat – a poctivě hledat – v řádech a zákonech. Vždyť je náš svět, tak rozpohybovaný, nutně řády a zákony potřebuje! Můžeme Boha spojovat s kulturními tradicemi, které jsou nám blízké – i to nabízí klid a stabilitu. Těch možností je víc a mohou být pomocí – ale přinášejí určité riziko, které ukazuje ve svém podobenství u evangelisty Lukáše Ježíš.
Ve 14. kapitole Lukášova evangelia, před naším podobenstvím, nacházíme Ježíšova podobenství o hostinách. O pozvání k hostině. A ta jsou ukončena podobenstvím o budování základu, gruntu života. A po těchto zásadních výrocích přichází – pro Lukáše ústřední – 15. kapitola a na jejím začátku podobenství o ztracené ovci. Právě jako upozornění na rizika posunutého důrazu při hledání Boží přítomnosti. Stojímt tu spolu s těmi, kdo mají pocit, že už rozlouskli záhadu Boží přítomnosti a nasloucháme příběhu.
Můj vnuk miluje tento příběh – má žena mu ho často vypráví s použitím krásně ilustrované knihy. A v té knize nacházíme pastýře na zcela nepravděpodobných místech, která prohledává v zoufalé snaze nalézt ovečku, která se někam zatoulala.
Je to skutečně nádherná kniha a podtrhuje odpověď na otázku, kde hledat pastýře. Podtrhuje životní nasměrování při hledání Boha. Při hledání místa, kde nás čeká, kde naslouchá, kde odpovídá. Dnešní podobenství říká prostou věc – není to jedno místo, které bychom určili. Protože onoho Pastýře nacházíme v příběhu druhého člověka. A tady, v tomto příběhu, mají své hranice řády a zákony a tradice a kultura. Tady jsou hranice všech představ o Bohu, které vytvářejí seznam lidí, mezi kterými je možno Boha hledat, mezi které je Bůh ochoten vstoupit. Za kterými je ochoten se vydat, aby je našel. To vnímám jako základ zvěsti Ježíše z Nazareta. Základ zvěsti o Božím království.
Přiznám se, že mi na schůzi staršovstva našeho sboru vyrazila dech úplná lavina návrhů, že kým by bylo dobré, abych zašel na návštěvu. Vyrazilo mě to dech proto, že tu zřetelně o sobě víte, že víte, kdo už nemůže přicházet do kostela a mohl by se cítit na vedlejší koleji. Mohl by se cítit sám, kdo potřebuje podporu. Ano, uznávám, že tu obraz celníků a hříšníků poněkud pokulhává, ale ten důraz na pomoc těm, kteří z hlediska perspektivy sboru nepůsobí jako důležití, mě nadchl. S dobrým Pastýřem se setkáváme tam, kde se lidé cítí být na okraji, ztracení. A z těch návštěv, kam jsem už mohl zajít, si odnáším ujištění o setkání nejen s milými a vzácnými lidmi, ale také o setkání s Bohem. S Pastýřem, který nezapomíná – a co víc – který vyhledává všechny, kdo jsou mimo centrum a zve je k hostině.
To je to, co naše texty spojuje. Podobenství, které Ježíš vypráví, končí radostnou hostinou. Oslavou. Je místem chval, radostného děkování. Je místem setkání s člověkem, je místem setkání s Bohem. Právě tady se smíme učit onu krásnou žalmistovu píseň, jejíž slova zvou do života vděčných Božích vyznavačů nejen v tomto našem sboru:
Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář! Ať je známa na zemi tvá cesta, mezi všemi pronárody tvoje spása! Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu, kéž ti vzdají chválu všichni lidé! Ať se národy radují, ať zaplesají, neboť soudíš lidi podle práva, spravuješ národy země. Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu, kéž ti vzdají chválu všichni lidé! Země vydala své plody, Bůh nám žehná, Bůh náš. Bůh nám dává svoje požehnání. Nechť se ho bojí všechny dálavy země! Amen.