Text kázání: Lukáš 10, 25-37
Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

Kázání:
Milé sestry a milí bratři, k volbě biblického textu pro dnešní kázání mě přivedly tři důvody. První je ten, že chci stejně jako ten zákoník, se kterým Ježíš vede rozhovor, vědět, kdo je můj bližní. Druhým důvodem je to, že na zítřek 11.2 připadá Světový den nemocných. A třetím důvodem je to, že mám teď doma dvě nemocné!

Podobenství o milosrdném Samařanu či Samaritánu velmi dobře známe a většina z nás by je mohla i celkem přesně odříkat zpaměti. Je dobré si uvědomit, že Ježíš tímto příběhem odpovídá na dvojí otázku zákoníkovu. Nejprve: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Když pak dostane odpověď, kterou již beztak zná, totiž dvojpřikázání lásky o milování Boha a milování svého bližního, připojí ještě druhou otázku: „A kdo je můj bližní?“

Když tak, milé sestry a milí bratři, o tom příběhu přemýšlím, něco mi v něm chybí. „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha“ – kdo to byl, nic o něm nevíme, neznáme jeho jméno, životní osudy. A proč šel z Jeruzaléma do Jericha? Šel tam v nějaké odchodní záležitosti nebo to byly spíše soukromé či rodinné záležitosti? A když už tedy potřeboval jít do Jericha, proč si nevybral jinou, bezpečnější cestu? Musel přece vědět, že ta cesta je nebezpečná, že tam hrozí přepadení. Asi podcenil přípravu na cestu, měl být patřičně ozbrojen, nebo alespoň dobře trénovaný, aby se dokázal těm případným lupičům ubránit. Nemůže si tedy za svoje neštěstí sám?!

A chybí mi v tom příběhu ještě spousta dalších věcí. Tak třeba ten kněz, který uvidí zbitého a polomrtvého u cesty, ale vyhne se mu a jde dál. Kam asi šel? Říkává se, že určitě šel na bohoslužbu do jeruzalémského chrámu a proto se nemohl zastavit, spěchal, protože není nic důležitějšího než služba Hospodinu v chrámě. Bylo to tak či nebylo. Jako bychom pro jeho jednání hledali pochopení – i když jeho jednání neschvalujeme, přece mu nějak rozumíme. Měl důležitý cíl, poslání. Účel světí prostředky?!

A co ten levita, který šel kolem polomrtvého u cesty hned vzápětí. No, pokud šel stejně jako kněz do chrámu na bohoslužbu, měl co dělat, šel určitě pozdě, kněz už přeci šel před ním! Ten tedy určitě neměl čas se zdržovat s nějakým nešťastníkem v příkopě!

A co ti lupiči, kteří v tom příběhu hrají poměrně podstatnou roli? Také o nich nic nevíme. Už se o ně konečně začali zajímat orgány činné v trestním řízení? Už jim někdo jde po krku? Copak je to pro římskou okupační moc takový problém zajistit na cestě z Jeruzaléma do Jericha bezpečí. Nenesou vlastně vinu za celou tu nešťastná událost především Římané.

A taky by mě zajímalo, jak to s tím nešťastným člověkem bylo dál. Uzdravil se, odnesl si trvalé následky, byl nějak jeho soukromý či profesní život poznamenán touto nešťastnou událostí? Nevíme.

Milé sestry a milí bratři, pravověrní vykladači Písma by měli proti mým otázkám či otazníkům zásadní výhrady. Při výkladu Písma se musíme spokojit s tím, co tam je, co Písmo říká. Nemáme do biblického vkládat svoje představy a nápady, pátrat po tom, co tam není, ale vykládat to, co tam je. Mám k tomu ovšem, sestry a bratři, dobré důvody. Takhle se díváme na své bližní v nouzi, na nemocné, postižené, slabé a odstrčené, na lidi na okraji společnosti. Tohle nás zajímá, tohle zajímá náš svět, tohle zajímá media, jimiž jsme formováni a deformováni.

Nemohou si lidé za své neštěstí vlastně sami! Není divu, že je to postihlo, podívejte se, jak nezdravě, nezřízeně žijí, jak jsou neopatrní, lehkomyslní, jak podcenili okolnosti. A nemůže za to všechno tak trochu i společnost, stát, ti mocní nahoře. Jak to, že se takovéhle věci mohou dít v právním státě, kde byla policie. A proč nepomáhají ti, kteří by mohli a měli, kteří k tomu mají lepší předpoklady, mají to v popisu práce, mají na to prostředky. Když to oni vidí (kněz, levíta) a vyhýbají se (odpovědnosti), proč bych měl já? Kdo je můj bližní?

Svatý Augustýn, když vykládal toto podobenství, říká, že „jeden člověk“, který šel z Jeruzaléma do Jericha, to je Adam, první Adam. To jsme my všichni, první Adam, člověk propadlý moci hříchu. To my, to naše lidství leží polomrtvé u cesty. My jsme ti, kteří si sami pomoci nemohou, sami nevstaneme, nemůžeme dál, cíl cesty se nám ztrácí. Dobře to viděl svatý Augustýn, to je obraz našeho lidství – cítíme se silní, zdatní, nevidíme bližního v člověku v nouzi a přece jsme to my sami, kdo potřebují pozvednout, zachránit, znovu probudit k životu.

V milosrdném Samaritánu pak Augustýn samozřejmě viděl Ježíše Krista. Je mezi Ježíšem Kristem a Samařanem mnoho paralel. Samařan – divný, podezřelý věřící v jediného Boha, má židovskou víru ale není to žid. Ježíš Kristus – divný mesiáš, syn Boží a přece syn tesaře, někteří mu věří (je jich asi dvanáct), ale většina synů a dcer Abrahamových ho odmítá. Dobře viděl Augustýn v Samařanovi Ježíše Krista, milosrdenství je jeho mesiášskou mocí. On je mi bližním, je nablízku, když po zásahu lupičské, zlé moci umírám bez pomoci.

A hostinec, kam byl polomrtvý-zachráněný dopraven? To je podle Augustýna církev. Jak krásná, idylická představa. Církev jako hostinec, hostinec, kde je dopředu zaplaceno (a bude-li to na sekeru, bude zase vyrovnáno) hostinec, kde Kristem zachránění dojdou úplného zotavení, odpočinou, nabydou zpět ztracené síly, jednou ztracený cíl cesty bude znovu možný.

Tento výklad svatého Augustýna (který je ještě detailnější a propracovanější) platil od starověku až snad donedávna za jediný správný výklad tohoto podobenství. Je ovšem ještě jedna možnost výkladu, kterou otevírá Ježíšovo slovo: „cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“. Ježíš takto odpovídá na otázku překvapených: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?“. Ježíš – ten polomrtvý na cestě z Jeruzaléma do Jericha.

Ano v lidech nemocných, slabých, unavených máme vidět, poznávat, nacházet, samotného Ježíše Krista. V trpícím člověku, v tom, který potřebuje mou pomoc, ke mně přichází Ježíš Kristus sám.

Říká se někdy, že naše západní civilizace vyrostla či stojí na křesťanských základech. Mám pocit, že v dnešní době se nám spolehlivě daří ty křesťanské základy pohřbívat, že z nich už nic není. Zůstalo-li z nich něco, co stojí za to, pak snad jenom právě to, že nemocní, slabí, ti kdo potřebují pomoc, kdo si sami pomoci nemohou, nejsou vnímáni jako přítěž společnosti. Láskyplná péče o bližního v nouzi je neodmyslitelným dědictvím křesťanské víry. První špitály začaly vznikat snad právě proto, že v trpícím člověku, ve službě lásky se naplňuje křesťanská víra, ve službě bližnímu se mohu setkat se samotným Kristem. Dnes lékařskou péči vnímáme jako naprostou samozřejmost, ale stačí jen připomenout, že ve všech společnostech a kulturách v minulosti i současnosti to není samozřejmost a standard, že byly a jsou kultury a společnosti, kde je trpící vnímán jako přítěž. Kde je v zájmu zdraví společnosti potřeba se trpících, nemocných, slabých, neduživých zbavit, odstranit je. Aby společnost zůstala silná a čistá, aby nás ti nemocní nenakazili. Stačí jenom vzpomenout na nacizmus a jeho přesvědčení, že silný a zdravý člověk se zrodí jenom tehdy, když bude lidský genofond řádně očištěn od všeho, co do něj nepatří. Ano, vnímáme lékařskou péči jako něco samozřejmého, co neodmyslitelně patří k naší společnosti a kultuře, ale ono to samozřejmé není, jako není samozřejmá křesťanská víra a s mizející vírou může zmizet z naší kultury i tento rozměr lásky. Mám pocit, že i v tomto ohledu jsme na hraně, a když například vidím, jak náš stát v zájmu šetření spolehlivě přesvědčuje společnost, jak jsou nemocní, slabí, staří vlastně na obtíž, běhá mi z toho mráz po zádech.

Svatý Augustýn snad ve svém výkladu udělal jedinou chybu. Správně zdůraznil, že i kdyby všichni kolem mě prošli bez povšimnutí, Ježíš Kristus mě, skoro mrtvého, pozvedne a zachrání. Nenechal však místo pro mou láskyplnou péči o bližního v nouzi, jak to žádá Ježíš. Neudělejme podobnou chybu, nenechávejme péči o své bližní jen na diakoniích, charitách, nemocnicích, hospicích, doktorech. Je ještě dost místa pro to být Samaritánem. Nehledáme přece ospravedlnění (jako zákoník), ale jde nám o to, aby se prosadila Boží spravedlnost. Buďme Samaritány svých bližních. Amen.

Co je to za situaci, kterou nám evangelium popisuje? Kdosi ve jménu Ježíšově vyhání démony a přitom nepatří ke skupině učedníků. A proč to Jana a vlastně všech dvanáct učedníků tak pobuřuje? Není to obraz rozhádané církve? Už tehdy, v prvních letech, byla rozdrobena do různých sborů a skupin. Jediné co je spojovalo, bylo jméno Ježíšovo, které vzývali. Ale zdá se, že je více věcí rozdělovalo, než spojovalo. A snad i některé skupinky žárlily na ty druhé. A necítily se některé pravověrnější než ty druhé? Jako bychom to už někde slyšeli. Ostatně tuto námitku slyšíme z Janovy stížnosti. „On s námi nechodí…“ Jakoby říkal, on přece nemůže být pravověrným učedníkem, nepatří k nám, nechodí s námi, není z naší party. A kdo k nám nepatří, nemůže být pravým učedníkem a ten je automaticky proti nám. A nebo se také za jeho výtkou může skrývat obava. Zda-li ten, kdo nepatří ke kruhu učedníků, k církvi, nebere jméno Ježíšova nadarmo, zda jej nevyužívá ve svůj vlastní prospěch? Zda nezneužívá Ježíše k nějaké pochybné magii a pochybné uzdravovatelské praxi? To už je závažná námitka. V tomto případě lze Jana vlastně i chápat. Vždyť sami žijeme v době, kdy se značky a jména, ať už firem nebo jednotlivců, masivně kopírují a zneužívají. A konečně i v naší době se mohou vyskytnout jedinci nebo skupiny, které své pochybné jednání často zaštítí Bohem či Ježíšem a ve jménu Božím či ve jménu Ježíšově vedou svá bojovná tažení proti svým nepřátelům, jinému myšlení, jinému životnímu stylu či proti všemu co nezapadá do jejich představ. V každé době se najdou svérázní kazatelé a náboženští buditelé, kteří ve jménu Ježíšově zatracují jednotlivce, znásilňují svědomí a páchají nenávratné škody v životech lidí. Často po nich zůstává duchovní spoušť, rozvrácené vztahy, psychicky zdeptaní lidé. A to všechno ve jménu Ježíšově, které zneužili pro svou ideologii. V tomto bodě se nelze divit Janově námitce, kterou Ježíšovi předkládá.

Jistě, můžete namítnou, zda se nás to týká tady v Krouně. Můžete říci, my máme přece jiné starosti a tyto problémy jsou nám vzdáleny. Ano, věřím tomu, že tady žádný lžikazatel nepůsobí a nezanechává za sebou rozvrácený sbor, doufám, že ani já sám. Ale to ještě neznamená, že toto nebezpečí nehrozí (mohl by se klidně zbláznit nebo někdo z vás, že…). Ovšem daleko více se naší reality, i dnes, dotýká problematika rivality a soupeření mezi jednotlivými skupinami křesťanů. Vždyť naše historie, jak víte, a tak trochu i současnost je pořád hluboce postižena sporem mezi katolíky a evangelíky. Dřív se na obou stranách říkalo, že ti kteří nepatří k nám, již stojí mimo Ježíše Krista. A jistě uznáte, že tato rivalita zapříčinila mnoho škod a neštěstí, v rodinách, v obci, mezi lidmi. A předně, znesvěcovala (a ještě naší vinou znesvěcuje) Boží jméno mezi lidmi. Bůh se stal zajatcem církevní politiky. A přesto vítězí nad tím vším svým působícím duchem. Jen díky němu se mohou dnes katolíci a evangelíci spolu scházet k modlitbám a vzájemně překonávat překážky a nepřátelství. Jen díky Božímu milosrdenství s námi lidmi, jsme poznali, že přece máme jednoho Pána a jednoho Spasitele, že všichni jsme Boží děti, ne pro naše zásluhy, ale pro zásluhy, které vydobyl Ježíš na kříži.

A přesto ta Ježíšova odpověď Janovi překvapí : „Nebraňte mu, žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemže mi hned zlořečit.“ Co se z Ježíšovy odpovědi dovídáme?

Předně je vidět, že zvěst o Ježíši daleko překročila hranice církve. Že i mimocírkev se mohou najít lidé, kteří o Ježíši uslyšeli a to způsobem, který my neznáme a nemá me ve své režii. Dodejme, naštěstí. Ježíše přijali, minimální ho vzali vážně. To je pozitivní zpráva. Lze vzpomenout na rozhovor, který prý vedl Martin Luther s Filipem Melanchthonem, svým nejbližším spolupracovníkem. Traduje se, že Luther prý Melanchthonovi pravil: „Vidíš Filipe, my si tady popíjíme pivo a evangelium jde dál nerušeně tímto světem. “ V tom je skrytá hluboká pravda, ať už to Luther tak řekl nebo je to jen lidová legenda. Faktem je, že evangelium si skutečně dál získává další a další lidi a my to nemůžeme zastavit, snad možná to trochu můžeme zbrzdit nebo zkomplikovat, ale ne zastavit. A to je jenom dobře. A zároveň v tom můžeme slyšet ulehčení : šíření evangelia ve světě nestojí a nepadá s ná mi, není závislé na nás. Ale je v režii Božího vedení. A tak tedy nejsme vposledku zodpovědní za to, jestli celý svět uslyšel o Ježíši a uvěřil mu.

Druhou pozitivní zprávou je, že i mimo církev se najdou lidé, kteří konají dobré činy ve jménu Ježíšově, a že to ti lidé dělají v upřímné víře v Ježíše a v jeho moc. Ježíš se k této praxi přiznává. Tím ovšem vůbec nechci říct, že by se církev, konkrétní sbor Ježíšových učedníků, stal zbytečným, nepotřebným. Jen je třeba: nedělat si starosti, kdo je s námi a kdo proti nám. Kolik nás ubývá a kolik nás přibývá. Bude-li se církev více zabývat počítáním statistik a prodírat se zděšením kartotékami a účedními listinami, pak to s ní dřív nebo později skončí špatně. Taková církev, která se zabývá sama sebou, se právem stává zbytečnou organizací. A kdo by se divil, že o ní nikdo nejeví zájem, že mnozí vyznavači Ježíšova jména s námi nechodí. Takové ustrašené společenství přestává být solí země, světlem ve světě. Takové společenství bude více vyzařovat do světa vlny úzkosti a zapšklosti než radosti nad Kristovým evangeliem. Na nás ať je předně vidět, že žijeme z radostné víry, buďme dobrými svědky Kristova evangelia a přijímejme všechny, kdo se těší z darů spásy, které Kristus pro svět vydobyl.

Amen