Zpíváme

Bohoslužebný zpěv vždycky patřil k evangelickým „ctnostem“. Trochu „technicky“ by se dalo říci, že je jedním z prostředků, jimiž vyjadřujeme svou víru. Při bohoslužbách „si nezpíváme“, zpíváme svému Pánu. Zpíváme o sobě, vyjadřujeme svou radost a vděčnost, naději a touhu, svou víru, ale také třeba svou úzkost a vinu. Jsou věci a skutečnosti, které patří do modlitby či kázání, jsou věci, které nejlépe nese ticho a jsou věci, které nejlépe umíme vyjádřit hudbou a zpěvem.

Těší nás, že společný zpěv je stále neodmyslitelnou součástí života našeho sboru. Není to však samozřejmost a je na tom stále potřeba pracovat. Pod vedením našich varhanic se v našem sboru rodí malý pěvecký sbor – zatím jsme většinou zpívali o svátcích (Vánoce, Velikonoce), ale teď se scházíme každý týden, učíme se nové písně, které pak zařazujeme do bohoslužby, také zpíváme při pohřbech. Naše varhanice se také dále vzdělávají ve hře na varhany i ve vedení pěveckého sboru a tak máme naději, že hudba a zpěv se v našem sboru nestanou zapomenutou tradicí, ale zůstanou živou vírou.

A kdo s námi může zpívat? Nejsme profesionálové, zpíváme rádi a snad to trochu i umíme. Pokud máte chuť a odvahu, zkuste to s námi. Scházíme se jednou týdně, buď ve čtvrtek nebo v pátek odpoledne, jak nám to zrovna vyjde. Chcete-li vědět víc, obraťte se na faráře či varhanice (viz kontakty)

Chcete-li se něco dozvědět o přípravě nového evangelického zpěvníku, podívejte se zde.

Rodinná neděle

Zveme Vás na rodinnou neděli. Jak vidíte na plakátku, program je bohatý a to se nám tam ještě všechno nevešlo.rodinnanedele

Stále aktuální

Tento text jste si, pokud jste členy našeho sboru, mohli přečíst ve sborovém dopise téměř před dvěma lety (v létě 2012) a je stále aktuální. Zejména pokud jde o počet e-mailových kontaktů, k žádné zásadní změně nedošlo.

Elektronická komunikace

Mnoho jsme toho v posledních dnech slyšeli o potížích s jistými registry, s naprosto nezvládnutým přechodem na novou evidenci. S potěšením můžeme říci, že nás se to v žádném případě netýká, my máme v evidenci našich členů pořádek! Přešli jsme v plynulém roce celkem bez problémů z papírové na počítačovou evidenci členů sboru a teď už nás čekají jenom samé výhody nového způsobu nakládání s daty. Samozřejmě je ovšem vždy co zlepšovat. A teď trochu vážně. V současné době máme asi 30 e-mailových adres členů našeho sboru a připadá nám to málo a chtěli bychom víc. Dnes má počítač a připojení k internetu už téměř každá domácnost a myslíme si, že by bylo dobré toho více využívat. Třeba k rozesílání sborových dopisů, pozvánek na sborové i celocírkevní akce, prostě k informování o tom, co se ve sboru a církvi děje, co jsme společně prožili a co plánujeme. Nic samozřejmě nemůže plně nahradit osobní setkávání , ale přesto by nám elektronický způsob komunikace mohl v mnohém pomoci. Pokud s námi chcete sdílet svou e-mailovou adresu, pošlete, prosíme, zprávu na adresu marek.vana@evangnet.cz a my si Vás zařadíme do naší databáze a snad Vám občas i něco pošleme.

Sbírka na nové varhany

Na Velikonoční neděli jsme zahájili sbírku na nové varhany. Bratr Ladislav Moravetz, celocírkevní kantor, nám zajistil polovinu prostředků na nové varhany od německé nadace na podporu církevní hudby. Na nás je, abychom shromáždili druhou polovinu – 49.500 Kč. Nové varhany nám budou sloužit ve sborové místnosti na faře v Krouně. Ve sborové místnosti se scházíme k bohoslužbám zhruba polovinu roku (od Díkůvzdání do Velikonoc) a tak je potřeba, abychom i tam měli kvalitní nástroj. Teď nám naše varhanice hrají na již dosluhující keyboard, ale už se těšíme, až nás při zpěvu budou doprovázet nové varhany. Varhany

Zpívání

Díky nekonečné trpělivosti našich milých varhanic pokračujeme s naším malým pěveckým sborem v nácvičování písní. Doposud jsme se dokázali ke zpěvu „vyburcovat“ jen na Vánoce a Velikonoce, ale teď to s námi chtějí zkusit i „mimo“ sezónu. Tak uvidíme (a uslyšíme)! Poprvé tento pátek – tedy 9.5.2014 v 16:00 na faře v Krouně

O milosrdném Samařanu

Text kázání: Lukáš 10, 25-37
Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

Kázání:
Milé sestry a milí bratři, k volbě biblického textu pro dnešní kázání mě přivedly tři důvody. První je ten, že chci stejně jako ten zákoník, se kterým Ježíš vede rozhovor, vědět, kdo je můj bližní. Druhým důvodem je to, že na zítřek 11.2 připadá Světový den nemocných. A třetím důvodem je to, že mám teď doma dvě nemocné!

Podobenství o milosrdném Samařanu či Samaritánu velmi dobře známe a většina z nás by je mohla i celkem přesně odříkat zpaměti. Je dobré si uvědomit, že Ježíš tímto příběhem odpovídá na dvojí otázku zákoníkovu. Nejprve: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Když pak dostane odpověď, kterou již beztak zná, totiž dvojpřikázání lásky o milování Boha a milování svého bližního, připojí ještě druhou otázku: „A kdo je můj bližní?“

Když tak, milé sestry a milí bratři, o tom příběhu přemýšlím, něco mi v něm chybí. „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha“ – kdo to byl, nic o něm nevíme, neznáme jeho jméno, životní osudy. A proč šel z Jeruzaléma do Jericha? Šel tam v nějaké odchodní záležitosti nebo to byly spíše soukromé či rodinné záležitosti? A když už tedy potřeboval jít do Jericha, proč si nevybral jinou, bezpečnější cestu? Musel přece vědět, že ta cesta je nebezpečná, že tam hrozí přepadení. Asi podcenil přípravu na cestu, měl být patřičně ozbrojen, nebo alespoň dobře trénovaný, aby se dokázal těm případným lupičům ubránit. Nemůže si tedy za svoje neštěstí sám?!

A chybí mi v tom příběhu ještě spousta dalších věcí. Tak třeba ten kněz, který uvidí zbitého a polomrtvého u cesty, ale vyhne se mu a jde dál. Kam asi šel? Říkává se, že určitě šel na bohoslužbu do jeruzalémského chrámu a proto se nemohl zastavit, spěchal, protože není nic důležitějšího než služba Hospodinu v chrámě. Bylo to tak či nebylo. Jako bychom pro jeho jednání hledali pochopení – i když jeho jednání neschvalujeme, přece mu nějak rozumíme. Měl důležitý cíl, poslání. Účel světí prostředky?!

A co ten levita, který šel kolem polomrtvého u cesty hned vzápětí. No, pokud šel stejně jako kněz do chrámu na bohoslužbu, měl co dělat, šel určitě pozdě, kněz už přeci šel před ním! Ten tedy určitě neměl čas se zdržovat s nějakým nešťastníkem v příkopě!

A co ti lupiči, kteří v tom příběhu hrají poměrně podstatnou roli? Také o nich nic nevíme. Už se o ně konečně začali zajímat orgány činné v trestním řízení? Už jim někdo jde po krku? Copak je to pro římskou okupační moc takový problém zajistit na cestě z Jeruzaléma do Jericha bezpečí. Nenesou vlastně vinu za celou tu nešťastná událost především Římané.

A taky by mě zajímalo, jak to s tím nešťastným člověkem bylo dál. Uzdravil se, odnesl si trvalé následky, byl nějak jeho soukromý či profesní život poznamenán touto nešťastnou událostí? Nevíme.

Milé sestry a milí bratři, pravověrní vykladači Písma by měli proti mým otázkám či otazníkům zásadní výhrady. Při výkladu Písma se musíme spokojit s tím, co tam je, co Písmo říká. Nemáme do biblického vkládat svoje představy a nápady, pátrat po tom, co tam není, ale vykládat to, co tam je. Mám k tomu ovšem, sestry a bratři, dobré důvody. Takhle se díváme na své bližní v nouzi, na nemocné, postižené, slabé a odstrčené, na lidi na okraji společnosti. Tohle nás zajímá, tohle zajímá náš svět, tohle zajímá media, jimiž jsme formováni a deformováni.

Nemohou si lidé za své neštěstí vlastně sami! Není divu, že je to postihlo, podívejte se, jak nezdravě, nezřízeně žijí, jak jsou neopatrní, lehkomyslní, jak podcenili okolnosti. A nemůže za to všechno tak trochu i společnost, stát, ti mocní nahoře. Jak to, že se takovéhle věci mohou dít v právním státě, kde byla policie. A proč nepomáhají ti, kteří by mohli a měli, kteří k tomu mají lepší předpoklady, mají to v popisu práce, mají na to prostředky. Když to oni vidí (kněz, levíta) a vyhýbají se (odpovědnosti), proč bych měl já? Kdo je můj bližní?

Svatý Augustýn, když vykládal toto podobenství, říká, že „jeden člověk“, který šel z Jeruzaléma do Jericha, to je Adam, první Adam. To jsme my všichni, první Adam, člověk propadlý moci hříchu. To my, to naše lidství leží polomrtvé u cesty. My jsme ti, kteří si sami pomoci nemohou, sami nevstaneme, nemůžeme dál, cíl cesty se nám ztrácí. Dobře to viděl svatý Augustýn, to je obraz našeho lidství – cítíme se silní, zdatní, nevidíme bližního v člověku v nouzi a přece jsme to my sami, kdo potřebují pozvednout, zachránit, znovu probudit k životu.

V milosrdném Samaritánu pak Augustýn samozřejmě viděl Ježíše Krista. Je mezi Ježíšem Kristem a Samařanem mnoho paralel. Samařan – divný, podezřelý věřící v jediného Boha, má židovskou víru ale není to žid. Ježíš Kristus – divný mesiáš, syn Boží a přece syn tesaře, někteří mu věří (je jich asi dvanáct), ale většina synů a dcer Abrahamových ho odmítá. Dobře viděl Augustýn v Samařanovi Ježíše Krista, milosrdenství je jeho mesiášskou mocí. On je mi bližním, je nablízku, když po zásahu lupičské, zlé moci umírám bez pomoci.

A hostinec, kam byl polomrtvý-zachráněný dopraven? To je podle Augustýna církev. Jak krásná, idylická představa. Církev jako hostinec, hostinec, kde je dopředu zaplaceno (a bude-li to na sekeru, bude zase vyrovnáno) hostinec, kde Kristem zachránění dojdou úplného zotavení, odpočinou, nabydou zpět ztracené síly, jednou ztracený cíl cesty bude znovu možný.

Tento výklad svatého Augustýna (který je ještě detailnější a propracovanější) platil od starověku až snad donedávna za jediný správný výklad tohoto podobenství. Je ovšem ještě jedna možnost výkladu, kterou otevírá Ježíšovo slovo: „cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“. Ježíš takto odpovídá na otázku překvapených: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?“. Ježíš – ten polomrtvý na cestě z Jeruzaléma do Jericha.

Ano v lidech nemocných, slabých, unavených máme vidět, poznávat, nacházet, samotného Ježíše Krista. V trpícím člověku, v tom, který potřebuje mou pomoc, ke mně přichází Ježíš Kristus sám.

Říká se někdy, že naše západní civilizace vyrostla či stojí na křesťanských základech. Mám pocit, že v dnešní době se nám spolehlivě daří ty křesťanské základy pohřbívat, že z nich už nic není. Zůstalo-li z nich něco, co stojí za to, pak snad jenom právě to, že nemocní, slabí, ti kdo potřebují pomoc, kdo si sami pomoci nemohou, nejsou vnímáni jako přítěž společnosti. Láskyplná péče o bližního v nouzi je neodmyslitelným dědictvím křesťanské víry. První špitály začaly vznikat snad právě proto, že v trpícím člověku, ve službě lásky se naplňuje křesťanská víra, ve službě bližnímu se mohu setkat se samotným Kristem. Dnes lékařskou péči vnímáme jako naprostou samozřejmost, ale stačí jen připomenout, že ve všech společnostech a kulturách v minulosti i současnosti to není samozřejmost a standard, že byly a jsou kultury a společnosti, kde je trpící vnímán jako přítěž. Kde je v zájmu zdraví společnosti potřeba se trpících, nemocných, slabých, neduživých zbavit, odstranit je. Aby společnost zůstala silná a čistá, aby nás ti nemocní nenakazili. Stačí jenom vzpomenout na nacizmus a jeho přesvědčení, že silný a zdravý člověk se zrodí jenom tehdy, když bude lidský genofond řádně očištěn od všeho, co do něj nepatří. Ano, vnímáme lékařskou péči jako něco samozřejmého, co neodmyslitelně patří k naší společnosti a kultuře, ale ono to samozřejmé není, jako není samozřejmá křesťanská víra a s mizející vírou může zmizet z naší kultury i tento rozměr lásky. Mám pocit, že i v tomto ohledu jsme na hraně, a když například vidím, jak náš stát v zájmu šetření spolehlivě přesvědčuje společnost, jak jsou nemocní, slabí, staří vlastně na obtíž, běhá mi z toho mráz po zádech.

Svatý Augustýn snad ve svém výkladu udělal jedinou chybu. Správně zdůraznil, že i kdyby všichni kolem mě prošli bez povšimnutí, Ježíš Kristus mě, skoro mrtvého, pozvedne a zachrání. Nenechal však místo pro mou láskyplnou péči o bližního v nouzi, jak to žádá Ježíš. Neudělejme podobnou chybu, nenechávejme péči o své bližní jen na diakoniích, charitách, nemocnicích, hospicích, doktorech. Je ještě dost místa pro to být Samaritánem. Nehledáme přece ospravedlnění (jako zákoník), ale jde nám o to, aby se prosadila Boží spravedlnost. Buďme Samaritány svých bližních. Amen.

Zpráva o životě sboru v roce 2013

Zpráva o životě sboru v roce 2013

Milé sestry a milí bratři, staršovstvo Vám předkládá zprávu o životě sboru v roce 2013.

1. Vzpomínka na zesnulé

Vzpomínáme na naše sestry a bratry v Kristu, s nimiž jsme se rozloučili v uplynulém roce: Josef Beneš z Rychnova, Emil Bureš z Pusté Kamenice, Jindřiška Burešová z Krouny, Liboslav Chvála z Rychnova, Bohuslav Janeba ze Svratouchu, Božena Junová ze Svratky, Jindřiška Krajčírová ze Svratouchu, Miloslav Kučera ze Skutče, Marie Kynclová z Krouny, Marta Nekvindová z Rychnova, Josef Pavlík z Krouny, Karolina Peřinová ze Svratky, Miloslav Pešek z Rychnova, Ladislav Šír ze Svratouchu, Josef Vítek z Křižánek. Přejeme zarmouceným rodinám, aby jim útěchou v bolesti byla nezpochybnitelná naději vzkříšení a věčného života skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

2. Bohoslužby ve sboru

K pravidelným bohoslužbám jsme se scházeli v Krouně každou neděli, ve Svratouchu 3x měsíčně, ve Skutči 2x měsíčně. Při vedení bohoslužeb se pravidelně na všech místech střídali oba faráři sboru, v průběhu roku v našem sboru sloužili také s. Naďa Čejková, br. Pavel Kalus a br. Daniel Matouš. V počtu účastníků na bohoslužbách jsme také v uplynulém roce zaznamenali nepatrný pokles. Je to trvalý trend posledních let, mrzí nás to a moc si s tím nevíme rady. Slavení bohoslužeb by mělo být středem života věřícího křesťana. Struktura bohoslužeb odpovídá v naší církvi převládající reformované tradici s důrazem na zvěstování evangelia. Výběr textů kázání vycházel z ekumenického lekcionáře (David Sedláček) nebo volby kazatele (Marek Váňa). Jsme vděční za službu našich varhanic, které liturgický zpěv doprovází opravdu profesionálně a v liturgické hudbě se dále vzdělávají.

Bohoslužby s večeří Páně se konají v Krouně jednou měsíčně, v kazatelských stanicích pouze v hlavní křesťanské svátky. Při bohoslužbách s večeří Páně je součástí liturgie eucharistická modlitba. Již pravidelnou součástí liturgie bohoslužeb na Hod Boží velikonoční a Hod Boží vánoční v Krouně je zpěv našeho pěveckého sboru. Jsme vděční sestrám varhanicím za přípravu písní a vedení pěveckého sboru. Na Hod Boží vánoční jsme se v loňském roce sešli jenom k jedněm bohoslužbám v Krouně. Chtěli jsme tím vyjádřit, že ač se v průběhu roku scházíme k bohoslužbám na několika místech, přece jsme jeden sbor, jedno společenství církve Kristovy. Z ohlasů účastníků bohoslužeb jsme slyšeli, že to bylo dobré rozhodnutí.

V loňském roce byly při bohoslužbách v našem sboru vykonány dva křty a také se konalo jedno svatební shromáždění.

3. Ekumenické bohoslužby

K ekumenickým, bohoslužbám jsme se loni sešli 2x v Krouně a jednou ve Skutči. Jak v Krouně, tak ve Skutči jde o ekumenickou spolupráci pouze s římskokatolickou církví. Při společném slavení bohoslužeb si můžeme uvědomovat, že bolestivou minulost lze překonat jedině tím, že se společně otevřeme Boží odpouštějící moci. Těší nás, že ekumenické bohoslužby jsou takovouto dobrou tradicí.

4. Ostatní bohoslužebná shromáždění

a) Za nedílnou součást služby členům našeho sboru považujeme bohoslužby s večeří Páně v domácnostech. Je to služba těm členům našeho sboru, kteří se nemohou účastnit bohoslužeb, ale po společenství Kristova stolu touží. Zpravidla se tak děje před Vánocemi a Velikonocemi, v loňském roce jsme bohoslužby v rodinách slavili 23x.

b) Bohoslužby konáme jednou měsíčně také v domovech důchodců ve Skutči a na Mitrově.

5. Biblické hodiny pro dospělé

K pravidelnému studiu Písma se scházíme v Krouně od díkůvzdání do Velikonoc a ve Svratce po celý rok. Pravidelné studium Písma vždycky patřilo k evangelickým „ctnostem“. Těší nás, že o biblické hodiny je v našem sboru stále zájem, v Krouně se schází skupina asi 10 členů našeho sboru, ve Svratce je to zhruba stejně velké ekumenické společenství. Biblické hodiny jsou také prostorem vzájemného sdílení i docela neformálních rozhovorů o obyčejných radostech a starostech a doufáme, že tomu tak bude i nadále.

6. Práce s dětmi

a) Náboženství vyučujeme jednou týdně na faře. Osvědčilo se nám vytvořit jednu skupinu dětí z Krouny, Otradova, Oldříše, Skutče a Svratouchu a překonat tak roztříštěnost na malé skupinky či jednotlivce na různých školách. Náboženství navštěvuje 10 dětí a můžeme říci, že tvoří opravdové společenství.

b) Nedělní škola se koná každou neděli souběžně s bohoslužbami, ale účast je velmi malá, protože rodiče s dětmi na bohoslužby nechodí.

c) Dětské bohoslužby jsme v loňském roce konali při ukončení a zahájení školního roku a děti také nacvičili vánoční hru, kterou sehrály na 4. adventní neděli v rámci bohoslužeb

d) Během roku jsme s dětmi také 2x strávili společnou sobotu na faře v Krouně

e) V létě jsme na faře ve Svratouchu konali týdenní dětský tábor, kterého se zúčastnilo 19 dětí nejen z našeho sboru. Děkujeme i Vám, dobrovolníkům, kteří jste nám s jeho organizací pomohli. Tábor jsme si opravdu užili.

7. Mládež

Mládež se v loňském roce scházela příležitostně na faře v Krouně.

8. Pastorace

Pastorační návštěvy jsou, vzhledem k věkovému složení našeho sboru, další neodmyslitelnou službou, která bude stále potřebná. I v loňském roce jsme je konali při příležitosti životních jubileí, ale také podle potřeby. Jsme vděčni starším, že nám farářům říkají, koho je třeba navštívit a také s námi na návštěvy chodí.

9. Ostatní sborové aktivity

a) 6. dubna – na Bílou sobotu – u nás hrála a zpívala hudební skupina Oboroh „Pašijové písně a žalmy“.

b) 14. dubnu se v našem sboru konala seniorátní presbyterní konference Poličského seniorátu. Hostem byl celocírkevní kantor Ladislav Moravetz a slovem i hudebními ukázkami nás seznámil s přípravami nového evangelického zpěvníku.

c) V květnu jsme se tentokrát ve Skutči připojili k celorepublikové akci Noc kostelů a přiblížili jsme život našeho sboru i tradice evangelické církve návštěvníkům ze Skutče i okolí.

d) V červnu jsme jeli na sborový zájezd do Kolína, zúčastnili jsme se bohoslužeb v evangelickém sboru, navštívili jsme židovskou synagogu a chrám, sv. Bartoloměje a nakonec jsme se svezli vláčkem po řepařské drážce. A kdo s námi byl, ví, že celý den lilo jako z konve.

e) V sobotu 14.9 se někteří členové našeho sboru zúčastnili zájezdu do Kralic, kde se konaly oslavy 400. výročí vydání bible kralické.

f) V říjnu se v našem kostele v Krouně konal koncert Moniky Maškové z Předhradí, při kterém zazněly známé muzikálové melodie

g) Vánoční čas nám zpříjemnily dva koncerty v krounském kostele. 22. prosince vystoupila hudební skupina NAŽIVO a 28. prosince jsme vyslechli Rybovu Českou mši vánoční v podání profesionálních hudebníků i pěveckého sboru.

10. Staršovstvo

Staršovstvo se scházelo ke svým pravidelným zasedáním jednou měsíčně s výjimkou prázdnin. Staršovstvo pracuje dobře a členové staršovstva se rovnoměrně podílejí na úkolech, které je potřeba plnit. Polovině členů staršovstva po 3 letech končí funkční období, většina z nich však znovu do staršovstva kandiduje. Celému staršovstvu děkujeme za to, že v době, kdy lidé neradi na sebe berou odpovědnost za cokoli, co přesahuje je samé či vlastní rodinu, věnují svému sboru čas a energii a pomáhají tvořit dobré sborové společenství. Zvlášť děkujeme těm starším, kteří do staršovstva znovu nekandidují.

11. Statistické údaje

K 31. 12. 2013 se počet členů sboru snížil z 1023 na 977. Jde nejen o zemřelé bratry a sestry, ale i odstěhované. Často se nám tyto údaje podaří zjistit až s určitým časovým odstupem.

12. Hospodářské záležitosti

Výsledek hospodaření sboru v loňském roce předkládá staršovstvo sborovému shromáždění na samostatném formuláři. Sbor hospodařil s vyrovnaným rozpočtem. Tento výsledek je potěšující zvlášť v době, kdy média neustávají v proticírkevní kampani v souvislosti s nápravou některých majetkových křivd minulého režimu. Děkujeme všem dárcům, kteří i přesto svůj sbor finančně podporují a rozumí tomu, že hlavním zdrojem našich příjmů vždycky bude naše vlastní obětavost. Děkujeme i zastupitelům obcí, které nás v loňském roce finančně podpořili. Děkujeme také všem, kteří se na vyrovnaném rozpočtu podílejí výběrem saláru – je to nelehká a psychicky náročná práce a vážíme si toho, že ji pro svůj sbor děláte. V loňském roce jsme kromě běžné údržby provedli jenom jednu větší stavební akci. V listopadu jsme v bytě ve Skutči postavili nový komín a pořídili krbová kamna. Cílem je omezit spotřebu plynu a ušetřit tak na energiích. Celá investice stála necelých 40.000 Kč a dostali jsme na ni dar 25.000 Kč od seniorátní Jeronýmovy jednoty.

12. Poděkování

Náš sbor je živý organismus a jeho život by byl nemyslitelný bez aktivní a neúnavné práce mnohých z Vás. Jsme Vám všem, kteří svému sboru obětujete svůj čas a energii, vděční. Věříme, že církev jako celek, i náš sbor, nejsou dílem lidským, ale dílem Božím. Přesto náš sbor svými silami, schopnostmi a obdarováními také tvoříme a formujeme a Pán bůh nás v tom vede a dává nám sílu. Na jeho Slovo spoléháme.

Evangelium Marek 9, 38-50

Co je to za situaci, kterou nám evangelium popisuje? Kdosi ve jménu Ježíšově vyhání démony a přitom nepatří ke skupině učedníků. A proč to Jana a vlastně všech dvanáct učedníků tak pobuřuje? Není to obraz rozhádané církve? Už tehdy, v prvních letech, byla rozdrobena do různých sborů a skupin. Jediné co je spojovalo, bylo jméno Ježíšovo, které vzývali. Ale zdá se, že je více věcí rozdělovalo, než spojovalo. A snad i některé skupinky žárlily na ty druhé. A necítily se některé pravověrnější než ty druhé? Jako bychom to už někde slyšeli. Ostatně tuto námitku slyšíme z Janovy stížnosti. „On s námi nechodí…“ Jakoby říkal, on přece nemůže být pravověrným učedníkem, nepatří k nám, nechodí s námi, není z naší party. A kdo k nám nepatří, nemůže být pravým učedníkem a ten je automaticky proti nám. A nebo se také za jeho výtkou může skrývat obava. Zda-li ten, kdo nepatří ke kruhu učedníků, k církvi, nebere jméno Ježíšova nadarmo, zda jej nevyužívá ve svůj vlastní prospěch? Zda nezneužívá Ježíše k nějaké pochybné magii a pochybné uzdravovatelské praxi? To už je závažná námitka. V tomto případě lze Jana vlastně i chápat. Vždyť sami žijeme v době, kdy se značky a jména, ať už firem nebo jednotlivců, masivně kopírují a zneužívají. A konečně i v naší době se mohou vyskytnout jedinci nebo skupiny, které své pochybné jednání často zaštítí Bohem či Ježíšem a ve jménu Božím či ve jménu Ježíšově vedou svá bojovná tažení proti svým nepřátelům, jinému myšlení, jinému životnímu stylu či proti všemu co nezapadá do jejich představ. V každé době se najdou svérázní kazatelé a náboženští buditelé, kteří ve jménu Ježíšově zatracují jednotlivce, znásilňují svědomí a páchají nenávratné škody v životech lidí. Často po nich zůstává duchovní spoušť, rozvrácené vztahy, psychicky zdeptaní lidé. A to všechno ve jménu Ježíšově, které zneužili pro svou ideologii. V tomto bodě se nelze divit Janově námitce, kterou Ježíšovi předkládá.

Jistě, můžete namítnou, zda se nás to týká tady v Krouně. Můžete říci, my máme přece jiné starosti a tyto problémy jsou nám vzdáleny. Ano, věřím tomu, že tady žádný lžikazatel nepůsobí a nezanechává za sebou rozvrácený sbor, doufám, že ani já sám. Ale to ještě neznamená, že toto nebezpečí nehrozí (mohl by se klidně zbláznit nebo někdo z vás, že…). Ovšem daleko více se naší reality, i dnes, dotýká problematika rivality a soupeření mezi jednotlivými skupinami křesťanů. Vždyť naše historie, jak víte, a tak trochu i současnost je pořád hluboce postižena sporem mezi katolíky a evangelíky. Dřív se na obou stranách říkalo, že ti kteří nepatří k nám, již stojí mimo Ježíše Krista. A jistě uznáte, že tato rivalita zapříčinila mnoho škod a neštěstí, v rodinách, v obci, mezi lidmi. A předně, znesvěcovala (a ještě naší vinou znesvěcuje) Boží jméno mezi lidmi. Bůh se stal zajatcem církevní politiky. A přesto vítězí nad tím vším svým působícím duchem. Jen díky němu se mohou dnes katolíci a evangelíci spolu scházet k modlitbám a vzájemně překonávat překážky a nepřátelství. Jen díky Božímu milosrdenství s námi lidmi, jsme poznali, že přece máme jednoho Pána a jednoho Spasitele, že všichni jsme Boží děti, ne pro naše zásluhy, ale pro zásluhy, které vydobyl Ježíš na kříži.

A přesto ta Ježíšova odpověď Janovi překvapí : „Nebraňte mu, žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemže mi hned zlořečit.“ Co se z Ježíšovy odpovědi dovídáme?

Předně je vidět, že zvěst o Ježíši daleko překročila hranice církve. Že i mimocírkev se mohou najít lidé, kteří o Ježíši uslyšeli a to způsobem, který my neznáme a nemá me ve své režii. Dodejme, naštěstí. Ježíše přijali, minimální ho vzali vážně. To je pozitivní zpráva. Lze vzpomenout na rozhovor, který prý vedl Martin Luther s Filipem Melanchthonem, svým nejbližším spolupracovníkem. Traduje se, že Luther prý Melanchthonovi pravil: „Vidíš Filipe, my si tady popíjíme pivo a evangelium jde dál nerušeně tímto světem. “ V tom je skrytá hluboká pravda, ať už to Luther tak řekl nebo je to jen lidová legenda. Faktem je, že evangelium si skutečně dál získává další a další lidi a my to nemůžeme zastavit, snad možná to trochu můžeme zbrzdit nebo zkomplikovat, ale ne zastavit. A to je jenom dobře. A zároveň v tom můžeme slyšet ulehčení : šíření evangelia ve světě nestojí a nepadá s ná mi, není závislé na nás. Ale je v režii Božího vedení. A tak tedy nejsme vposledku zodpovědní za to, jestli celý svět uslyšel o Ježíši a uvěřil mu.

Druhou pozitivní zprávou je, že i mimo církev se najdou lidé, kteří konají dobré činy ve jménu Ježíšově, a že to ti lidé dělají v upřímné víře v Ježíše a v jeho moc. Ježíš se k této praxi přiznává. Tím ovšem vůbec nechci říct, že by se církev, konkrétní sbor Ježíšových učedníků, stal zbytečným, nepotřebným. Jen je třeba: nedělat si starosti, kdo je s námi a kdo proti nám. Kolik nás ubývá a kolik nás přibývá. Bude-li se církev více zabývat počítáním statistik a prodírat se zděšením kartotékami a účedními listinami, pak to s ní dřív nebo později skončí špatně. Taková církev, která se zabývá sama sebou, se právem stává zbytečnou organizací. A kdo by se divil, že o ní nikdo nejeví zájem, že mnozí vyznavači Ježíšova jména s námi nechodí. Takové ustrašené společenství přestává být solí země, světlem ve světě. Takové společenství bude více vyzařovat do světa vlny úzkosti a zapšklosti než radosti nad Kristovým evangeliem. Na nás ať je předně vidět, že žijeme z radostné víry, buďme dobrými svědky Kristova evangelia a přijímejme všechny, kdo se těší z darů spásy, které Kristus pro svět vydobyl.

Amen