Co je to za situaci, kterou nám evangelium popisuje? Kdosi ve jménu Ježíšově vyhání démony a přitom nepatří ke skupině učedníků. A proč to Jana a vlastně všech dvanáct učedníků tak pobuřuje? Není to obraz rozhádané církve? Už tehdy, v prvních letech, byla rozdrobena do různých sborů a skupin. Jediné co je spojovalo, bylo jméno Ježíšovo, které vzývali. Ale zdá se, že je více věcí rozdělovalo, než spojovalo. A snad i některé skupinky žárlily na ty druhé. A necítily se některé pravověrnější než ty druhé? Jako bychom to už někde slyšeli. Ostatně tuto námitku slyšíme z Janovy stížnosti. „On s námi nechodí…“ Jakoby říkal, on přece nemůže být pravověrným učedníkem, nepatří k nám, nechodí s námi, není z naší party. A kdo k nám nepatří, nemůže být pravým učedníkem a ten je automaticky proti nám. A nebo se také za jeho výtkou může skrývat obava. Zda-li ten, kdo nepatří ke kruhu učedníků, k církvi, nebere jméno Ježíšova nadarmo, zda jej nevyužívá ve svůj vlastní prospěch? Zda nezneužívá Ježíše k nějaké pochybné magii a pochybné uzdravovatelské praxi? To už je závažná námitka. V tomto případě lze Jana vlastně i chápat. Vždyť sami žijeme v době, kdy se značky a jména, ať už firem nebo jednotlivců, masivně kopírují a zneužívají. A konečně i v naší době se mohou vyskytnout jedinci nebo skupiny, které své pochybné jednání často zaštítí Bohem či Ježíšem a ve jménu Božím či ve jménu Ježíšově vedou svá bojovná tažení proti svým nepřátelům, jinému myšlení, jinému životnímu stylu či proti všemu co nezapadá do jejich představ. V každé době se najdou svérázní kazatelé a náboženští buditelé, kteří ve jménu Ježíšově zatracují jednotlivce, znásilňují svědomí a páchají nenávratné škody v životech lidí. Často po nich zůstává duchovní spoušť, rozvrácené vztahy, psychicky zdeptaní lidé. A to všechno ve jménu Ježíšově, které zneužili pro svou ideologii. V tomto bodě se nelze divit Janově námitce, kterou Ježíšovi předkládá.

Jistě, můžete namítnou, zda se nás to týká tady v Krouně. Můžete říci, my máme přece jiné starosti a tyto problémy jsou nám vzdáleny. Ano, věřím tomu, že tady žádný lžikazatel nepůsobí a nezanechává za sebou rozvrácený sbor, doufám, že ani já sám. Ale to ještě neznamená, že toto nebezpečí nehrozí (mohl by se klidně zbláznit nebo někdo z vás, že…). Ovšem daleko více se naší reality, i dnes, dotýká problematika rivality a soupeření mezi jednotlivými skupinami křesťanů. Vždyť naše historie, jak víte, a tak trochu i současnost je pořád hluboce postižena sporem mezi katolíky a evangelíky. Dřív se na obou stranách říkalo, že ti kteří nepatří k nám, již stojí mimo Ježíše Krista. A jistě uznáte, že tato rivalita zapříčinila mnoho škod a neštěstí, v rodinách, v obci, mezi lidmi. A předně, znesvěcovala (a ještě naší vinou znesvěcuje) Boží jméno mezi lidmi. Bůh se stal zajatcem církevní politiky. A přesto vítězí nad tím vším svým působícím duchem. Jen díky němu se mohou dnes katolíci a evangelíci spolu scházet k modlitbám a vzájemně překonávat překážky a nepřátelství. Jen díky Božímu milosrdenství s námi lidmi, jsme poznali, že přece máme jednoho Pána a jednoho Spasitele, že všichni jsme Boží děti, ne pro naše zásluhy, ale pro zásluhy, které vydobyl Ježíš na kříži.

A přesto ta Ježíšova odpověď Janovi překvapí : „Nebraňte mu, žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemže mi hned zlořečit.“ Co se z Ježíšovy odpovědi dovídáme?

Předně je vidět, že zvěst o Ježíši daleko překročila hranice církve. Že i mimocírkev se mohou najít lidé, kteří o Ježíši uslyšeli a to způsobem, který my neznáme a nemá me ve své režii. Dodejme, naštěstí. Ježíše přijali, minimální ho vzali vážně. To je pozitivní zpráva. Lze vzpomenout na rozhovor, který prý vedl Martin Luther s Filipem Melanchthonem, svým nejbližším spolupracovníkem. Traduje se, že Luther prý Melanchthonovi pravil: „Vidíš Filipe, my si tady popíjíme pivo a evangelium jde dál nerušeně tímto světem. “ V tom je skrytá hluboká pravda, ať už to Luther tak řekl nebo je to jen lidová legenda. Faktem je, že evangelium si skutečně dál získává další a další lidi a my to nemůžeme zastavit, snad možná to trochu můžeme zbrzdit nebo zkomplikovat, ale ne zastavit. A to je jenom dobře. A zároveň v tom můžeme slyšet ulehčení : šíření evangelia ve světě nestojí a nepadá s ná mi, není závislé na nás. Ale je v režii Božího vedení. A tak tedy nejsme vposledku zodpovědní za to, jestli celý svět uslyšel o Ježíši a uvěřil mu.

Druhou pozitivní zprávou je, že i mimo církev se najdou lidé, kteří konají dobré činy ve jménu Ježíšově, a že to ti lidé dělají v upřímné víře v Ježíše a v jeho moc. Ježíš se k této praxi přiznává. Tím ovšem vůbec nechci říct, že by se církev, konkrétní sbor Ježíšových učedníků, stal zbytečným, nepotřebným. Jen je třeba: nedělat si starosti, kdo je s námi a kdo proti nám. Kolik nás ubývá a kolik nás přibývá. Bude-li se církev více zabývat počítáním statistik a prodírat se zděšením kartotékami a účedními listinami, pak to s ní dřív nebo později skončí špatně. Taková církev, která se zabývá sama sebou, se právem stává zbytečnou organizací. A kdo by se divil, že o ní nikdo nejeví zájem, že mnozí vyznavači Ježíšova jména s námi nechodí. Takové ustrašené společenství přestává být solí země, světlem ve světě. Takové společenství bude více vyzařovat do světa vlny úzkosti a zapšklosti než radosti nad Kristovým evangeliem. Na nás ať je předně vidět, že žijeme z radostné víry, buďme dobrými svědky Kristova evangelia a přijímejme všechny, kdo se těší z darů spásy, které Kristus pro svět vydobyl.

Amen