Milé sestry a milí bratři, z několika reakcí přímých i zprostředkovaných se mi doneslo, že Finanční sborový dopis, který členové našeho sboru dostali na začátku roku, vyvolal velikou bouři a nesouhlas a že někteří členové v reakci na něj zvažují vystoupení z církve či již nechtějí svému sboru přispívat. Přiznám se, že jsem čekal, že taková reakce může přijít a docela mě překvapilo, že jsem ji od nikoho neslyšel přímo, že mi nikdo nezavolal, nenapsal e-mail a jedinou přímou reakci jsem zaslechl až předvčera, když jsem si pro ni k jednomu bratrovi osobně „přišel“ na neplánovanou návštěvu. Také jsem ale slyšel několik kladných reakcí od členů sboru, kteří patří k takříkajíc užšímu jádru sboru. Tolik na úvod jen popis situace.

Nejde mi o to, zaštiťovat se kladnými reakcemi proti těm záporným a jsem přesvědčen o tom, že každý má právo na svůj vlastní názor a má mít možnost a neměl by se bát jej vyjádřit. Mnohokrát jsem to říkal a říkám ještě jednou, že diskuse je vždy lepší než mlčení. Spíše než „doslechnutí se“, bych tedy ocenil přímé reakce. (Jen na okraj, tyto internetové stránky sboru „běží“ od léta loňského roku bez jediného komentáře k jakémukoli příspěvku).

A teď k podstatě problému. Jsme vděčni všem členům sboru, kterým na jeho budoucnosti záleží. Kteří podle svých možností a schopností pomáhají. A zdaleka nejde jenom o finanční příspěvky, ale o všechno, co k životu našeho sboru patří. Ve zmíněném sborovém dopise to také bylo uvedeno a nebyl to jenom úvod ke kritickým slovům, něco jako protiváha, aby kritika nevyzněla tak tvrdě. Je to moje přesvědčení a přesvědčení staršovstva, že sbor stojí na svých členech, na jejich aktivitě, ochotě něco ze sebe dát, obětovat se pro druhé a vlastně pro Krista. Bez nich, lépe řečeno bez Vás či nás by byl sbor jen prázdou skořápkou, třeba krásnou, nablýskanou, ale prázdnou. Sbor a církev nejsou ani faráři ani kostely, ale živí lidé. A jsme přesvědčení o tom, že naprostá většina našich členů si to uvědomuje, svůj sbor podporuje a přeje si, aby tu i nadále fungující evangelický sbor byl. A je to obdivuhodné, že to tak stále je, když například vezmeme v úvahu, jak se na nás křesťany většina společnosti dívá, jak se v některých médiích periodicky opakují „zaručené pravdivé zprávy“ o tom, co jsme my křesťané a my církve zač. Jak už jsem řekl, patříte-li mezi ty členy našeho sboru, kteří svůj sbor jakkoli podporují, patří Vám, jako našim spolubratřím a spolusestrám, naše poděkování a spolu s námi tvoříte živý sbor církve Kristovy. Tak to bylo napsáno a skutečně také míněno i ve sborovém dopise a znovu to jen opakuji.

Nemůžeme ale zamlčet, že jsou mezi našimi členy i Ti, kteří se o církev ani o sbor nezajímají, nepovažují se za křesťany či evangeliky a otevřeně to říkají. Trochu jsem si výše posteskl na nedostatek komunikace, to je pravda. Mě se tyto názory dostanou jen zprostředkovaně, zpravidla od těch, kteří vybírají salár. A rozumím tom, že někteří z nich už to dělat nechtějí, že už nechtějí poslouchat urážky, kterých se jim také někdy dostává. V souvislosti s tím se také snažíme přecházet na jiný způsob, jímž by členové sboru mohli svému sboru přispívat. To také není nic nového, ale nejde to ze dne na den, takže ještě nějaký čas to bude víceméně probíhat touto formou. Ale především – nejde o peníze, ale o víru, o sebevědomou víru. Hlásit se před listopadem 1989 k církvi, k evangelické víře, ke svému sboru nebylo jednoduché a mnozí lidé to kvůli kariéře, kvůli dětem, kvůli tomu, aby měli snazší život, vzdali. Hlásit se dnes k církvi a ke svému sboru, věřit v Boha, Ježíše Krista, Ducha svatého, není o nic jednodušší. Svým způsobem je to dnes i těžší, protože naprostá většina společnosti je dnes zcela zřejmě proticírkevně naladěna víc, než tomu bylo před rokem 1989. Ale ani v nejmenším mi nejde o to kádrovat, soudit či hodnotit něčí víru. To mi vůbec nepřísluší. Dokonce mi hodně vadí, že pořád kolem sebe slyším, že někdo do kostela dříve nechodil a taď si hraje na dobrého evangelíka („a s takovými já tam teda chodit nebudu“). Vadí mi to, protože nikomu opravdu nepřísluší posuzovat víru druhého člověka, vadí mi to, protože věřím v obrácení, které se nemusí veřejně vyhlašovat, vadí mi to, protože věřím v odpuštění, které znamená, že si svoje hříchy nemusím odžít až do hořkého konce, ale můžu prožít odpuštění za to, že jsem nežil Pánu Bohu ke cti, můžu se svobodně nadechnout a začít znovu a líp. Vadí mi, že i do církve se dostala ta investigativně/sudičská nálada, kterou je doslova prolezlá naše společnost a ve které žádná špína není dost špinavá, když jde o to, vyvýšit se nad druhého. Ježíš Kristus přijímal hříšníky a odpouštěl jim a dělá to i dnes a my to máme vyhlašovat. Tak jestli někdo z Vás, milé sestry a milí bratři ve slovech toho výše zmíněného dopisu četl něco z toho – kádrování či souzení druhých, vyvyšování se nad druhé, je to nepochopení. Jediné, o co šlo, je sebevědomá víra.  Slyším-li takováto vyjádření členů našeho sboru: nemám/nechci mít s církvi nic společného; rodiče mě nechali pokřtít, ale já v Boha nevěřím; vyškrtněte mě a podobně, říkám k tomu, že takové členství ve sboru postrádá jakýkoli smysl a (abych nemluvil za druhé) já bych s tímto postojem z církve okamžitě vystoupil. Jinými slovy, sebevědomá víra znamená, že jsem vědomě křesťanem, vědomě evangelickým křesťanem, jsem vědomě a rád členem krounského sboru a Českobratrské církve evangelické, záleží mi na boudocnosti svého sboru a jsem ochoten tomu něco ze svého obětovat.

Jsem přesvědčen o tom, že i po tomto vysvětlení se může stát, že někteří členové našeho sboru své členství ukončí. Pokud to bude jejich svobodné rozhodnutí, nelze k tomu nic namítnout.

Chcete-li se k mému názoru vyjádřit, ocením to. Jak už jsem řekl výše, nejhorší je mlčení, toho si farář užije dost a naopak komunikace je dobrým znakem živého společenství. Můžete k tomu využít jakýkoli způsob, který Vám bude vyhovovat. Marek Váňa.