Před pár dny jsem e-mailem dostal studii o prvním krounskem faráři Ferenci Kovácsovi. Jejím autorem je pan Libor Nekvinda, rodák z našeho sboru. Mnohé z prvních let našeho sboru po vydání Tolerančního patentu je zachyceno v knize Z roboty ducha ke svobodě. Tento text nás ale více seznamuje s životními osudy prvního kazatele, zachycuje jeho působení v Krouně i dalších nově vzniklých tolerančních sborech a přibližuje nám tak tuto dobu z trochu jiného úhlu. Rád se s Vámi o tento text dělím (MV)

 

Krouna sídlem prvního helvetského superintendenta v Čechách

 Libor Nekvinda

Dne 13. 10. 1781 rozhodl ve vídeňské státní radě rakouský panovník a římskoněmecký císař Josef II. o dokumentu, kterým byla vedle dosavadního oficiálního římskokatolického náboženství tolerována tři další křesťanská vyznání, a sice augsburské (luterské, evangelické v užším slova smyslu), helvetské (kalvínské, někdy označováno i jako reformované) a řeckopravoslavné (náboženství s Římem nesjednocených Řeků ve východní části monarchie). Byla tím rozvázána, jak se píše v úvodu, pouta útisku ve věcech svědomí. České gubernium přijalo toleranční patent 30. 10. 1781.

V českých zemích byly početně nejsilnější augsburské a helvetské proudy. První z uvedených duchovních hnutí vycházelo z augsburského vyznání sepsaného humanistickým učencem, reformačním teologem 16. století, vysokoškolským pedagogem a přítelem Martina Luthera Philippem Melanchthonem. Vychází z apoštolského, nikajsko-cařihradského a Athanasiova vyznání víry. Spásy a odpuštění lze dosáhnout pouhou vírou. Při večeři Páně se přijímá pravé tělo a krev Kristova, vysluhují se svátosti, bohoslužby se praktikovaly mj. se svíčkami, krucifixem, hostiemi. Svatými se má věřící inspirovat, ne však je žádat o přímluvu (jediným přímluvcem je totiž Ježíš Kristus).

Helvetské vyznání vzešlo ze švýcarské (tedy helvetské) protestantské reformace 16. století a je spojeno především se jmény Ulricha Zwingliho, Jana Kalvína a Heinricha Bullingera. Zdůrazňuje spasení z Boží milosti, kterou člověk přijímá vírou. Bůh má svrchovanou vládu nad světem. Večeře Páně je pokládána jen za připomínku. Bohoslužby jsou prosté, zbavené ceremonií. Velký význam je přikládán kázání a čtení biblického textu. V běžném životě je kladen důraz na řád, kázeň (ve smyslu starozákonní přísnosti) a rozvoj sborového života.

S rostoucím počtem augsburských i helvetských sborů vznikly r. 1784 samosprávní církevní organizace – superintendence v čele se superintendenty jako vedoucími duchovními (kazateli), resp. správci církve. Označení „superintendent“ nahrazovalo v protestantském prostředí ne příliš jednoznačně přijímaný termín „biskup“. Na základě josefínských reforem se kazatelům nesmělo oficiálně říkat faráři. Jednalo se o toleranci těchto duchovních (resp. církevních) proudů, nikoliv o plné zrovnoprávnění s církví římskokatolickou. Oficiální platnost a povahu právního dokladu měly pouze matriky římskokatolické církve. Pastoři byli povinni hlásit křty, oddavky a pohřby příslušné římskokatolické farnosti. Nositelé tolerované víry mj. mohli stavět modlitebny (nesměly však připomínat kostel), které nemohly mít zvony, věž a ani veřejný vchod z ulice.

Nekatoličtí věřící z Čech a Moravy udržovali i v době předtoleranční kontakty s protestantskými proudy mimo území rakouské monarchie. Jednalo se většinou o vazby na slovenské luterány, v menší míře na některá helvetská střediska v severních Uhrách. Čeští a moravští protestanti však postupně více inklinovali k prostotě bez vnější pompéznosti. To příliš nesplňovala poměrně blízká slovenská evangelická církev augsburského vyznání (luteráni). Vlivem emigrantských kruhů se později začali orientovat na uherská kalvínská centra, kde hledali inspiraci a podporu. Jednalo se především o severovýchodní část Uher severně od řeky Tisy (předtiská oblast, zasahující i do dnešního Slovenska mimo jeho západní část) a jižně od Tisy (zatiská oblast; někdy označováno jako zátiská). Zde také rozvíjela svou činnost dvě významná kalvínská vzdělávací střediska, reformované teologické akademie, a to v Debrecíně (maďarsky Debrecen) a v Šarišském (Blatném) Potoce (maď. Sárospatak). Debrecín byl současně organizačním centrem zatiské helvetské superintendence, Miškovec (maď. Miskolc, vysl. Miškolc) byl centrem předtiské helvetské superintendence (kam patřil i Šarišský Potok).

Již před koncem roku 1781 stoupá počet žádostí z Čech a Moravy – adresovaných představitelům uherských kalvinistů a kontaktním osobám této církve v Prešpurku (dnes Bratislava) a ve Vídni – o kněze a učitele, kteří znají alespoň trochu slovensky. První popud k vyslání uherských reformovaných kněží vyšel z Debrecína začátkem roku 1782. Zástupce zatiského (debrecínského) superintendenta vybízí ke spolupráci dva uherské studenty protestantské akademie v Utrechtu (Michaela Blažka a Pála Osgyániho). Valné shromáždění sousední předtiské (miškovecké) superintendence dává pokyn profesorům šarišskopotockého kolegia k tomu, aby věnovali zvýšenou péči studentům rozumějícím slovensky a připravovali je na misi do Čech a na Moravu. V lednu 1782 proto jednalo kolegium o pomoci českým zemím. Tamním profesorům se přihlásilo dvanáct studentů, kteří buď znali slovensky nebo se chtěli slovensky učit. Stále však scházela dostatečná informovanost o konkrétním vývoji náboženských poměrů u nás. Teprve po navázání intenzivnějších kontaktů s českými exulanty a deputací českých nekatolíků žijících v Uhrách (1. 2. 1782) vzniká přesnější plán pomoci a vlastně i počátek rozsáhlé spolupráce. Miškovecký superintendent Sámuel Szalay [vysl. Šámuel Salai] dává pokyn sborům na východním Slovensku k vyhledávání vhodných kandidátů. V dopise ze 3. 2. 1782 abaujskému senioru Sámuelu Petrahayovi (který sídlil v Košicích) se zmiňuje také o tom, že mu únorová deputace českých nekatolíků doporučila z této oblasti Joela Jessenia a Ference Kovácse [Kováč], oba působící na východním Slovensku.

Szalay též musel vyřešit otázku, zda je oprávněn vysílat do našich zemí kazatele, byť toleranční patent dovoloval povolávání pastorů právě z Uher (a také z Těšínska). Vysílání reformovaných kazatelů z Uher povolené tolerančním patentem bylo upřesněno císařským restriktem z 25. 4. 1782. Uherské místodržitelství v Prešpurku jednalo s moravským guberniem v Brně, které bylo oprávněno kazatele pro Moravu potvrzovat do funkcí. Ti měli mít především osvědčení způsobilosti, vysvědčení potvrzené superintendentem, museli být ordinováni (uvedeni do duchovního úřadu) a mít doloženou vokaci (pozvání) do určitého sboru.

Szalay byl v úzkém kontaktu především s moravskými nekatolíky. Chtěl již během července a srpna 1782 vyslat první kazatele do pěti moravských sborů. Avšak poněkud zdrženlivější stanovisko vedení šarišské akademie jeho agilní postoj přibrzdilo. Svoji roli hrála i určitá jazyková bariéra (většina došlých žádostí byla psána česky) a informace o chudobě, neúrodné půdě a nepřízni úřadů v našich zemích. Szalay začíná proto o to intenzivněji koordinovat své kroky se Sámuelem Szilágyim [Šámuel Siládi], superintendentem zatiského distriktu se sídlem v Debrecíně.

 

* * *

 

Dne 2. 6. 1782 zasílá z Prahy hrabě Filip Kinský (žil v letech 1742 až 1827), v té době majitel rychmburského panství, dopis superintendentovi Sámuelu Szalayovi. V latinsky psaném listě se Kinský zmiňuje o tom, že se „mnozí z poddaných“ rychmburského panství přihlásili k helvetskému vyznání, žádá proto o vyslání kazatele a učitele a zavazuje se oba podporovat ze svých prostředků. (List se dnes nachází v archivu předtiské superintendence v Šarišském Potoku pod sign. A XVIII 6 637. Český evangelický teolog a historik Ferdinand Hrejsa uvádí v publikaci Jan Végh chybné datum Kinského dopisu, a sice 2. 1. 1782, které pak od něj přebírá řada dalších autorů.)

Dne 30. 6. 1782 se v Miškovci sešlo superintendenční shromáždění, které mj. přijalo usnesení vyslat – na základě Kinského žádosti – na rychmburské panství kazatele Ference Kovácse z Alsókemence u Košic (Nižná Kamenica, někdy též uváděno jako Alsó Kemencze nebo Dolni Kamenic) a učitele Mihálye Vinczencze [Miháj Vincenc], který v té době studoval posledním rokem kalvínskou akademii v Šarišském Potoce.

Rychmburk připravoval prostředí pro novou situaci, kdy byla uvolněna pouta útisku ve věcech svědomí. Karel Václav Adámek uvádí v Listinách k dějinám lidového hnutí náboženského na českém východě v 18. a 19. věku, že z jednání vrchnostenské kanceláře na Rychmburku se zástupci obcí (o zřízení nekatolických modliteben a škol a o ustavení nekatolických duchovních a učitelů) vyplynulo, že měly být na panství založeny čtyři reformované (helvetské) sbory (požadavkem bylo přihlášení se nejméně 100 rodin nebo 500 jednotlivců, tzv. duší), a sice v Krouně (sbor byl založen r. 1782), Svratouchu (zal. 1782), Rané (zal. 1783, r. 1785 připojen ke sboru v Krouně) a Perálci (byť byl zde počet přihlášených rodin z obce a okolí celkem 174, bylo od založení sboru upuštěno). Podle údajů uvedených v knize Z roboty ducha k svobodě se na rychmburském panství hlásilo v roce 1781 (tedy v době vydání tolerančního patentu) k reformovanému (helvetskému) vyznání 530 rodin, z toho 320 v Krouně a jejím okolí, 111 v Rané a jejím okolí, 99 ve Svratouchu a jeho okolí. Krounský sbor byl jak na území rychmburského panství, tak v budoucí české superintendenci nejpočetnější. Podle K. V. Adámka (Sborník okresu Hlineckého) se o dva roky později, v roce 1783, hlásilo ke sboru ve Svratouchu 102 rodin a ke sboru v Rané 454 rodin. Kazatelé z Uher tedy přicházejí do prostředí, ve kterém měly různé duchovní proudy silnou tradici a jejich život nebyl přerván ani dřívějšími administrativními rozhodnutími týkajícími se víry.

Ferenc Kovács, budoucí první helvetský superintendent v Čechách působící v Krouně, se narodil roku 1740 ve slovenských Bánovcích nad Ondavou v zemplínské stolici. Jeho jméno je v některých podkladech uváděno později i česky jako František (nebo Franc) Kováč (též jako Kovacs, Kováts nebo Kovatsch). Pocházel z rodu slovenských kalvínů. Jeho bratr Jan byl kazatelem východoslovenského sboru ve Stretavě (dříve též uváděno jako Nagy-Szeretva, Nagy-Szeretwa, Nagyszeretva, Welká Stretawa, Welika Stretawa). V době rozhodnutí superintendenčního shromáždění v Miškovci (v červnu 1782) Ferenc Kovács již řadu let působil v duchovní službě, byl ženatý, manželka se jmenovala Susanna. Studoval akademii v Šarišském Potoku, ordinován byl 3. 10. 1769. Je známo, že v letech 1777 až 1779 působil jako duchovní v Ladmovcích (maď. Ladmóc, nyní okres Trebišov) a v letech 1779 až 1782 v Alsókemence u Košic v abaujském seniorátu (pojmenováno podle historického území Abaúj kolem Košic) ve sboru, který měl asi 40 až 50 věřících. Jeho předchůdcem zde byl Joel Jessenius (v Alsókemence působil v letech 1775 až 1779). Oba pak byli vysláni 12. 9. 1782 do Čech.

Ferenc Kovács přichází v září 1782 na Rychmburk (někdy je uváděno 4. 10. 1782). S Filipem Kinským si mohli dobře rozumět, vždyť byli podle roku narození téměř vrstevníci a Kinský byl člověk tolerantní a otevřený novým podnětům. V době příchodu do Čech patřil Kovács k nejstarším kazatelům. U Ferdinanda Hrejsy (Jan Végh) nacházíme jeho charakteristiku jako „zbožný stařec Frant. Kovács“.

Po přivítání na Rychmburku měl v neděli 13. 10. 1782 na nádvoří hradu k zahájení své činnosti slavnostní kázání, kterého se zúčastnil i hrabě Filip Kinský. Hovořil zde mj. o spasení prostřednictvím evangelia, zmiňuje se o přínosu svobodně číst a slyšet slova o Bohu, žehná držiteli panství a vyzývá k jednotě a lásce. Kázání bylo také vytištěno na dvoulistu švabachem, bez udání tiskaře, data a místa vydání. V Časopisu historickém (1881) se uvádí, že se jedná o první reformované kázání (modlitbu) v Čechách po zveřejnění tolerančního patentu. První reformované kázání na Moravě pronesl již na přelomu srpna a září 1782 Michael Blažek v Nosislavi (Blažek byl od 13. 10. 1784 do roku 1827 prvním helvetským superintendentem na Moravě).

Ferenc Kovács se stal prvním pastorem nově ustaveného helvetského sboru v Krouně. Jeho první zápis (latinsky) v krounské matriční knize je ze 4. 10. 1782 při příležitosti založení matriční knihy, kde se podepisuje jako „Pastor Francisco Kovacs Hungaro“, pastor František Kováč, Uher. Na dokumentu hospodářského charakteru souvisejícího se stavbou krounské modlitebny v roce 1784 se podepisuje jako „Franz Kovacs, superintendent a učitel krounský, helv. vyznání“. První křest, který vykonal, se uskutečnil 8. 10. 1782. Dne 16. 11. 1782 píše svůj první dopis z nového působiště superintendentovi Szilágyimu do Debrecína o náboženské situaci a potřebě nových kazatelů (o kazatele žádá i Szalaye do Miškovce). Bydlel s manželkou Susannou a v Krouně narozenou dcerou Klárou zpočátku v malé chalupě pod katolickým kostelem. Před otevřením krounské modlitebny kázal v Sodomkově (Šimonově) statku čp. 76, od července 1784 v nově vystavěné a vysvěcené modlitebně (její základní kámen byl položen 1. 4. 1784, stavba byla dokončena 7. 5. a vysvěcena 18. 7. 1784). Malá prostá modlitebna bez věže, bez zvonů a se vchodem od severovýchodu (nikoliv z hlavní cesty) stála v místě nynějšího chrámu Českobratrské církve evangelické v Krouně. Pozdější krounský kazatel Karel Andrle se zmiňuje o tom, že od doby spojení sborů v Krouně a Rané (1785) do roku 1874 navštívilo tuto modlitebnu na 5000 věřících. Můžeme se jen domnívat, jak vypadal její interiér. Většina tolerančních modliteben měla centrální místo, tzv. stůl Páně při jedné z podélných stěn před vyvýšenou kazatelnou. Ze zbývajících tří stran jej obklopovaly lavice. Chyběly umělecké předměty výzdoby, sochy i obrazy. Přísně se dodržovalo biblické přikázání „Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, … “ (Bible kralická, kniha Exodus, kap. 20, verš 4). Proto jedinou (často však výraznou) ozdobou tolerančních modliteben bývaly biblické citáty umístěné na stěně.

Z historických podkladů se dovídáme, že jeho souputník z Uher M. Vinczencz začíná v září 1782 působit ve Svratouchu a J. Jessenius od 13. 10. 1782 ve Chvaleticích. Obě místa se nacházela v tehdejším kraji Chrudim. Podle historika Imre Czegle bylo již na konci roku 1782 zřejmé, že miškovecký superintendent Sámuel Szalay počítá s krounským kazatelem Kovácsem jako zástupcem ostatních pastorů pro Čechy. Kovács postupoval v souladu se Szalayovými pokyny. Podporuje i vzdělávací aktivity. Ve spolupráci s pastorem, svobodným zednářem a později prvním moravským superintendentem Michaelem Blažkem zprostředkovává odchod několika studentů z Čech a Moravy na studia do Debrecína. Roku 1783 dostali povolení studovat v uherských kalvínských střediscích mj. Václav Brdíčko a Josef Otradovský z Krouny.

Otázka právního statutu helvetské církve byla vyřešena až v roce 1784 ustavením samostatných českých a moravských superintendencí podřízených konzistoři. Nejvyšší představitele jmenoval císař. Byli jimi obvykle duchovní, kteří na příslušném území působili. Sídlo se nacházelo v působišti pastora, který byl do funkce jmenován a který současně vykonával práci duchovního příslušného sboru.

Prvním superintendentem helvetské církve v Čechách byl císařem Josefem II. jmenován 1. 4. 1784 kazatel v Krouně Ferenc Kovács. V této nejvyšší funkci zde přijímá i různé delegace, ordinuje řadu osob, které pak v Čechách působili jako kazatelé na různých místech. Dne 3. 9. 1784 se v Jihlavě osobně setkává s císařem Josefem II. Rozmlouvají spolu o náboženské situaci v Čechách, o povaze některých věřících, o hospodářském zajištění reformovaných církví i samotných kazatelů.

Od listopadu 1784 byly superintendence rozděleny na senioráty v čele se seniorem. Nadřízeným organizačním článkem reformovaných církví byla konzistoř v Těšíně (zřízena 20. 2. 1782 původně pro luterské toleranční sbory v Čechách a na Moravě), která byla 22. 9. 1784 přenesena do Vídně a rozšířena o konzistoř pro helvetské vyznání s katolickým společným předsedou (právníkem). I toto předsednictví dosvědčuje skutečně jen toleranci povolených proudů. K reálnému vyrovnání došlo v rakouské monarchii až vydáním protestantského patentu (zákona) 8. 4. 1861, kdy církve tolerované patentem z roku 1781 byly zrovnoprávněny s římskokatolickou církví.

Přesnější pravidla pro úřadování superintendentů vymezila instrukce z 23. 12. 1785, kterou se řídil i F. Kovács. Osoba v této vysoké funkci dohlíží na konání veřejných bohoslužeb, na náboženská cvičení v modlitebnách a ve školách, vykonává tzv. funkce (křty, oddavky a pohřby), dohlíží nad kazateli, zkouší čekatele na kazatelský úřad, posvěcuje je a ustanovuje ve sborech, posvěcuje modlitebny, koná vizitace (každou modlitebnu a školu má navštívit alespoň jednou za rok) a navrhuje konzistoři seniory (představitele seniorátů). Taková náročná funkce současně vyžadovala mj. i aktivní znalost němčiny pro jednání s úřady (Slovák Kovács znalý dobře i maďarštiny v jednom dopise Szalayovi však píše o těžkostech jazykové bariéry; myslel tím nejen němčinu, ale i češtinu…). Pracoval systematicky, svolával shromáždění kazatelů, usiloval o jejich lepší hmotné zajištění, snažil se zřídit český kazatelský seminář. Byl zastáncem kolektivní správy církve, k čemuž ustavil devítičlennou radu starších (on sám zde působil jen jako řadový člen), která dohlížela především na církevní kázeň. V Čechách v době církevního správcovství prvního českého superintendenta bylo více než 30 helvetských sborů. Kovácsovým zástupcem byl Sámuel Szücs (Szüts) [Šámuel Süč], pastor v Čermné (tehdejší kraj Chrudim, dnes Horní Čermná v okrese Rychnov nad Kněžnou), kde působil v letech 1783 až 1789. Průměrný roční plat kazatele činil v tehdejší době 300 zlatých (což byl plat římskokatolického kaplana), průměrný roční plat superintendenta činil 500 zlatých (což byl plat římskokatolického faráře).

V Krouně působil Ferenc Kovács v letech 1782 až 1785. Pomocníkem mu byl mj. kaplan Jan Bodnar (někde uváděn nesprávně jako Bednar nebo Bednář). Dne 23. 10. 1785 byla za přítomnosti Kovácse slavnostně otevřena modlitebna ve Velenicích na Nymbursku. Při této příležitosti se zde konala i porada kalvínských pastorů, na které se rozhodlo, že na místo odcházejícího kazatele z Velimi u Kolína Istvána Szeremleie [Ištván Seremlei] nastoupí Kovács. Dne 20. 12. 1785 odchází i s rodinou z Krouny do místa svého nového působení, ke sboru do Velimi (tehdejší kraj Bydžov). Působil zde do roku 1789. Dne 25. 12. 1785 má v Krouně první kázání jeho nástupce Petr Molnár, který přišel ze sboru z Lozic (tehdejší kraj Chrudim).

Roku 1788 Kovács rezignuje na funkci superintendenta, mimo jiné i z důvodu jisté nejednotnosti pastorů a intrik některých z nich. Jeho nástupcem v této funkci byl od roku 1788 (do r. 1798) Sámuel Szücs, který po odchodu z Čermné působil v Semtěši u Kutné Hory (tehdejší kraj Čáslav), Vysoké u Mělníka (kraj Boleslav) a Chlebech u Nymburka (kraj Bydžov).

Z Velimi odchází F. Kovács na své další kazatelské místo, a sice do Sajóecsegu (obec mezi Miškovcem a Rimavskou Sobotou), kde působil v období 1789 až 1793. Z důvodu špatných životních podmínek v Uhrách však usiluje o návrat do Čech. Na jeho dopisy dlouho nikdo nereagoval; jeho nástupce i někteří bývalí kolegové se k němu přestali hlásit. Pomohl až moravský helvetský superintendent Michael Blažek. Kovács za ním přijíždí do Jimramova a odtud odjíždí do valašské Hrubé Lhoty (tehdejší kraj Hradiště; dnes se tato obec na Vsetínsku jmenuje Velká Lhota), kde kazatelsky působil v letech 1793 až 1798. Zde také obdržel nabídku stát se (po Blažkově suspendování) moravským helvetským superintendentem, ale nabídku nepřijal. O místě a přesném datu úmrtí (asi v roce 1800) Ference Kovácse není z dostupných materiálů nic známo.

František Bednář s Ferdinandem Hrejsou odhadují, že v prvních třech letech od vydání tolerančního patentu, tedy před Kovácsovým jmenováním do vysoké církevní funkce, bylo v Čechách a na Moravě 70 000 věřících augsburského a helvetského vyznání. V roce 1787 již 78 000 věřících (nositelů helvetského vyznání bylo třikrát více než augsburského).

Ferenc Kovács tedy u nás působil v době velkého zájmu o tolerovaná náboženství (i jejich růstu), což si i z jeho strany vyžadovalo nemalé úsilí. Přichází v první vlně uherských reformačních pomocníků, působil mnoho let v Čechách a na Moravě. Jako superintendent byl velkou organizační i duchovní oporou pro vznikající toleranční sbory helvetského (kalvínského) vyznání i pro nastupující kazatele. Studoval v Šarišském Potoce, kde v letech 1650 až 1654 před ním působil J. A. Komenský, který zde napsal světově významná díla – Orbis pictus (Svět v obrazech) a Schola ludus (Škola hrou). V osobě Ference Kovácse přišel na Rychmburk, do Krouny a dalších našich míst praktický kazatel (první kalvínský v Čechách), vzdělaný a oblíbený člověk, muž, který vzbuzoval respekt zájmem o rozvoj církve a který žil vírou a láskou. Zaslouží si naši trvalou vzpomínku.

Literatura:

A tiszáninneni református egyházkerület lelkészei. Sestavil Ugrai János, Sárospatak – Tiszaújváros, 2005 (Pozn.: v tomto přehledu reformovaných duchovních lze mj. dohledat období působení Ference Kovácse v Ladmóc, Alsókemence a v Sajóecsegu a dále Joela Jessenia v Alsókemence, Reste, Bódvalenke, Jenke, Málca, Tusa.)

Adámek K. V.: Listiny k dějinám lidového hnutí náboženského na českém východě v 18. a 19. věku. Díl 1. Praha, Česká akademie, 1911

Adámek K. V.: Sborník okresu Hlineckého. Díl 1. Hlinsko, nákladem výboru národopisné výstavy v Hlinsku, okresního zastupitelstva hlineckého a Občanské záložny v Hlinsku, 1897

Andrle K., Chalupník J., Šádek F.: Z roboty ducha k svobodě. Tři obrazy z dějin prvního českého tolerančního sboru evangelického Krouny a evangelického živlu na bývalém panství rychmburském. Krouna, Českobratrský sbor evangelický, 1931 (Pozn.: Publikace mj. obsahuje i český překlad latinsky psaného Kinského dopisu do Uher z r. 1782 a také text Kovácsova kázání na Rychmburku v r. 1782.)

Bednář F., Hrejsa F.: Toleranční patent. Jeho vznik a význam. Praha, Svaz národního osvobození, 1931

Czegle I.: Samuel Szalay a maďarští reformovaní toleranční kazatelé. Praha, Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 1985

Dvořák J.: Styky českého a maďarského kalvinismu. Křesťanské listy, 1931, č. 6 až 28

Hrejsa F.: Jan Végh. K 150letému výročí tolerance. Praha, Blahoslavova společnost, 1930 (Pozn.: datování dopisu F. Kinského S. Szalayovi 2. 1. 1782 je zde uvedeno ve III. kapitole chybně; správně má být 2. 6. 1782.)

Melmuková-Šašecí E.: Patent zvaný toleranční. Neratovice, Verbum, 2013

Nekvindová M.: Krouna 1349 – 2009. Krouna, Obecní úřad v Krouně, 2009

Pražák R.: K vydání tolerančního patentu z hlediska soudobých česko-maďarských vztahů. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské univerzity, C 30, 1983

Pražák R.: Maďarská reformovaná inteligence v českém obrození. Spisy Univerzity J. E. Purkyně v Brně, Filosofická fakulta. Praha, SPN, 1962

Rychetský Č.: Kazatelé a sbory české národnosti církví AV a HV v Čechách a na Moravě 1781 – 1918. Telč, Veritas, 2008 (Pozn.: rok 1786 jako ukončení činnosti F. Kovácse v Krouně je zde uveden na str. 11 chybně; správně má být 1785.)