Krouna 31.8.2025

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, všechny vás vítám v tomto shromáždění, kde se těšíme z naděje nabízeného Božího království.

Introit: Povstane Bůh a rozprchnou se Jeho nepřátelé, na útěk se před ním dají, kdo ho nenávidí. Spravedliví se však zaradují a jásotem budou oslavovat Boha, budou se radostně veselit. Ž 68,2.4

Píseň: 146 sl.1-5 Ó chvalte laskavého Pána

Modlitba: Pane Bože, přicházíme naplněni radostí a vděčností, protože nás ujišťuješ o tom, že nerozděluješ lidi podle jejich dokonalosti, že nás přijímáš a zahrnuješ do svého milosrdenství. Nás, všelijak chybující a hledající, nás, kteří často nemůžeme najít cestu k Tobě ani k sobě navzájem. O Tvé nepochopitelné milosti a lásce můžeme vydat vděčné svědectví i za tyto uplynulé dny. Přišli jsme, abychom Ti za to děkovali a chválili Tě.

Chceme Tě poprosit, abys nám ve svém Slovu ukazoval cestu, kterou máš pro nás připravenou. Poprosit Tě, abys nás posiloval svoji přítomností v Duchu svatém, abychom po této cestě dokázali jít. Abychom tak svědčili o naději pro každého osobně i pro celou společnost, ve které žijeme. Amen.

Čtení: Lk 14,7-14

Píseň: 320 Já chtěl bych, Bože můj

Text: Lk 13,29-30

Haleluja. Chválu vzdejte Hospodinu a vzývejte jeho jméno, uvádějte národům ve známost jeho skutky. Haleluja. Ž 105,1

Text, který jsme slyšeli z Lukášova evangelia, na nás zpočátku působí jako moralizování. Jako varianta rčení: „Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě“. Tedy – šikovná křesťanská ctnost, která umožňovala a umožňuje lepší ovládání druhých. To se bezesporu mocenskému náboženství, kterým se křesťanství ve svých dějinách stalo, hodilo. To ovšem za předpokladu – kdyby Ježíšova slova skončila 11. veršem a kdyby nebyla součástí Lukášova evangelia. Jenže ona tam nekončí a součástí Lukášova evangelia je. A navíc – je součástí biblického kánonu s prorockými důrazy, které se před námi otevřely předminulou neděli v proroctví proroka Izajáše. Důrazy na Boží spravedlnost, která požaduje vztahy mezi lidmi naplněné milosrdenstvím.

A tak se musíme vrátit k Lukášovu textu a znovu si jej pročíst. A zjistíme, že se před námi otevírá Ježíšův nárok, který požaduje zásadní změnu – ne etikety při stolování, ale společenských pravidel jako takových. Sdílení jídla je „jemným barometrem“ společenských vztahů, takže když Ježíš podvrací konvenční zvyklosti při jídle týkající se zasedacího pořádku a pozvání, dělá mnohem víc než jen to, že svým společníkům u stolu nabízí moudré rady. Spíše převrací důvěrně známý svět starověkého Středomoří, převrací jeho sociálně konstruovanou realitu a nahrazuje ji něčím, co muselo být považováno za skandální alternativu. Ten, kdo pořádal hostinu, tedy společenskou událost, měl jasně promyšlené, koho pozvat. Protože bylo pravidlem, že host pozvání oplatí. Z toho plynula uzavřenost určité skupiny, která měla vliv – protože právě na těchto hostinách se probíraly zásadní věci. Zbytek společnosti byli ti, kteří byli ovládáni, kteří neměli možnost ani právo do něčeho mluvit. Kteří neměli přístup k rozhodování.

Ježíš toto zásadně odmítá a vyzývá ke změně. A pokud můžeme soudit, tak se jeho výzva historicky zcela minula účinkem. Vždyť již v rané církvi se s tímto problémem pere apoštol Pavel v sboru v Korintu a tento problém konfliktu společenské reality a Ježíšovy zvěsti nikdy neskončil. A zřetelně ani nekončí. Ale – co s tím? Co my s tím? Dá se s tím vůbec něco dělat? Dostali jsme se vlastně do druhého extrému, který není o nic víc příjemný, než ten první – výzva ke změně společenských pravidel, která jsou zajištěná mocenskými zájmy, proti kterým se cítíme být bezmocnými.

Vraťme se tedy znovu k biblickému textu. K Ježíšovu podobenství. Ne abychom z toho problému vybruslili, ale proto, abychom se ho pokusili pochopit. Protože bychom rádi žili jako následovníci Ježíše z Nazareta, kterého vyznáváme jako Krista a trápí nás, že stále znovu narážíme na problém, že se nám to nedaří. Vždyť hned v následujícím textu jsme zváni na svatbu, jsme zváni k následování Ježíše – a odmítnutí zřetelně znamená ztrátu života.

A tak znovu pozorně pročítáme dnešní text a nejen on. Jako vždy, když si nevíme rady, hledáme i v textech okolních. A zjistíme, že dnešní Ježíšovo podobenství není osamocené. Že je součástí většího celku, ve kterém Ježíš mluví o následování a – o Božím království. O pozvání do Božího království.

A najednou se můžeme na Ježíšovo slovo podívat jinak. Jako na nabídku, na povzbuzení. To, co Ježíš přináší, je světlo lidskosti. Chcete-li – Boží lidskosti. Otevírá nám cestu od člověka k člověku – tu cestu, která se začíná ztrácet, která je zadupávána – lidským sobectvím a touhou po moci a na druhé straně rezignací. A Ježíš nás ujišťuje, že to nemusíme vzdávat, že je tu možnost, jestliže vsadíme na jiná pravidla, než ke kterým sklouzáváme, ať už jsme odkudkoliv. Jestliže se odvážíme žít alternativní život. Nemáme se lekat, že na této cestě zabloudíme, protože tu jsou hodnoty, které jí dávají budoucnost – hodnoty Božího království.

Ano, máme to nastavené tak, že úspěch lidského života se odvozuje od odezvy okolí. Toho „správného“ okolí. A aby ta odezva vůbec mohla přijít, musíme být vidět a to na správných místech. Jak jinak zajistit budoucnost? Jak jinak ovlivňovat budoucnost? Do centra se najednou dostávají hodnoty, podle kterých musíme žít, abychom zajistili život, který chceme žít. A důsledky jsou pak zničující. Ježíš říká, že má-li být život k něčemu, musí být založen na něčem jiném. Protože nás má Pán Bůh rád, můžeme žít jinak. Můžeme vidět druhého člověka. Ježíš nás povzbuzuje a napomíná, aby země byla místem k životu.

A najednou se všechno začne otevírat. O tom je Ježíš hluboce přesvědčen. O tom svědčí podobenství o hořčičném zrnu nebo o kvasu, která jsou v předchozí kapitole a ke kterému se naše texty vztahují. Najednou můžeme mít naději v našem osobním životě, naději vztahů s druhými lidmi. Vztahu s konkrétním člověkem. Protože ho můžeme vidět zcela reálně, ale v jistotě, že ten druhý patří Pánu Bohu se všemi svými chybami a trápením a radostmi a krásou. Najednou je radost žít.

Ovšem Ježíš se neuzavírá pouze do tohoto soukromého prostoru. Boží království přece ovlivňuje životy všech lidí, otevírá plný život pro lidskou společnost. Nemusíme vzdávat život, nemusíme rezignovat s tvrzením, že jinak žít nejde. Ježíš i pro nás přinesl Boží nabídku, že jiný život existuje a není síla, která by jej přemohla. „A přijdou od východu i západu, od severu i jihu, a budou stolovat v Božím království. Hle, jsou poslední, kteří budou první, a jsou první, kteří budou poslední.“ Pro toto ujištění šel na kříž. S tímto ujištěním za námi přichází jako ten Vzkříšený.

Amen.

Píseň: 787 V království Božím místa dost

Ohlášky:

Přímluvné modlitby: Pane, máme Ti mnoho co odevzdat. Vyznáváme, že je toho mnoho, co nás trápí, co jsme sami pokazili a nevíme, jak to napravit, i toho, co nás přesahuje, cítíme se vůči tomu bezmocní a lekáme se mocnosti, která zdá se, vše ovládá.

Pane, myslíme na naše nemocné. Za ně Tě, Pane, prosíme. Pane, smiluj se.

Pane, myslíme dnes na všechny, kdo jsou na cestách. Kdo se vrací z prázdnin. Pane, prosíme, provázej všechny, aby se ve zdraví vrátili domů. Za ně Tě, Pane, prosíme. Pane, smiluj se.

Pane, prosíme za děti a studenty, kteří nastupují do školy. Prosíme i za rodiče a učitele. Prosíme, otevírej mezi nimi cestu, aby vznikala atmosféra důvěry a radosti z poznání. Za to Tě, Pane, prosíme. Pane, smiluj se.

Pane, odevzdáváme Ti všechny ty, kteří jsou nešťastní a rozbolavělí. Odevzdáváme Ti ty, kteří se cítí odstrčení a mají pocit, že o ně nikdo nestojí. Prosíme, dávej se jim poznat ve své lásce a nám dej sílu a empatii, abychom o ní uměli svědčit. Za to Tě, Pane, prosíme. Pane, smiluj se.

Pane, odevzdáváme Ti všechny, kdo mají strach z budoucnosti. Za ně Tě, Pane, prosíme. Pane, smiluj se.

Pane, prosíme Tě za Tvůj lid. Prosíme Tě za naše sborové společenství. Prosíme, abychom slyšeli Tvé pozvání a přijali je. Prosíme, aby Tvůj lid, Tvá církev, byla svědectvím o tom, že v tomto světě existuje naděje pro každého. Že ji nabízíš každému člověku. Za to Tě, Pane, prosíme. Pane, smiluj se.

Pane, prosíme, za všechna místa, kde lidé žijí tváří v tvář násilí. Myslíme na lidi na Ukrajině, v Gaze, v Jemenu, v Afgánistánu. Nevíme si rady a neumíme pomoci. Voláme k Tobě o pomoc, abys proměňoval lidská srdce. Prosíme za akci Světlo pro zhasnutá dětství v Palestině a Izraeli. Za to vše Tě, Pane, prosíme. Pane, smiluj se.

Vyslyš, prosíme, naše tiché díky a prosby, se kterými se na Tebe nyní obracíme. … Za to tě, Pane, prosíme. Pane, smiluj se.

Spolu s celým Tvým lidem k Tobě, Pane, voláme jako ke svému Otci:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! 2K 5,19n

Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti.

2Pt 3,18

Píseň: 412 Až potud nám pomáhal

Krouna 17.8.2025

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás v tomto společenství, do kterého jsme směli přijít z Boží milosti.

Introit: Bože, pro své jméno mě zachraň, ujmi se mé pře svou mocnou silou. Ž 54,3

Píseň: 63 Hrad přepevný jest Pán Bůh náš

Modlitba: Pane, přicházíme s vděčností. Vždyť tu smíme být na Tvé pozvání. Vždyť tu smíme otevírat Tvé Slovo a nechat se v úžasu uvádět do tajemství Tvého promlouvání k člověku. Vyznáváme, jak často se nás zmocňuje tíseň, že jsme sami, že Ty jsi někde daleko. A tak Ti chceme především děkovat, že i dnes smíme otevírat příběhy lidí, kteří na tom byli stejně. Kteří se stejně ptali, stejně hledali. A Tys jim odpověděl. A Ty odpovídáš.

Děkujeme za Tvou odpověď v Ježíši z Nazareta. Děkujeme za zvěst o Tvém království, ve kterém nám Ježíš otevíral poznání Tebe, ale ve které nám také otevřel cestu k poznání nás samotných a lidí vedle nás.

Děkujeme Ti za tento zázrak a prosíme, aby dnes zazníval jásot nad Tvou milostí uprostřed Tvého lidu po celém světě.

Amen.

Čtení: Iz 58

Píseň: 313 Ozvi se, Pane můj

Text: Lk 13,10-17

Haleluja. Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží! Haleluja.

Ž 98,1

Přiznám se, že mě nějak celoživotně trápí otázka mlčícího Boha. Vzpomínám na větu, kterou vyslovila jedna z mých konfirmandek ještě ve Vršovicích: „V Bibli to mají lidé jednoduché – mohou mluvit s Pánem Bohem“. Vzpomínám na tu větu hodně často. Jen by s ní asi nesouhlasili lidé, jejichž naléhavé volání k Bohu cituje prorok Izaiáš: „Proč se postíme, a nevšímáš si toho? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí?“ (Isa 58:3 CEP) Co s tím? Co s tímto pocitem? Odpověď na tuto otázku je pro nás zásadní.

Dnešní texty – jak ten starozákonní, tak ten novozákonní – nám tuto otázku tak trochu přetváří. Jakoby se nás ptaly – jakou máte představu Boha, k jakému Bohu to vlastně voláte? Jakého Boha hledáte? Oba texty ukazují určitou zbožnost, která je postavená na představě Boha, hlídajícího dodržování řádů. Toho, který ustanovil řády, s jejichž dodržováním stojí a padá skutečná, pravá zbožnost. To slyšíme v textu proroka Izajáše zcela zřetelně: „Pane, my dodržujeme všechna Tvá přikázání, bohoslužba vypadá tak, jak vypadat má, a Ty se s námi nebavíš.“

Nad tím se nedá mávnout rukou. Pán Bůh daroval svému lidu Zaslíbenou zemi s tím, že v tomto darovaném prostoru má žít určitým způsobem. Porušení daného způsobu života přinášelo riziko vypadnutí z prostoru spásy. Ale existovala cesta, jak najít cestu zpět – Pán Bůh jí nabízel v bohoslužbě, v oběti. Nabízel cestu, jak setrvat v rozhovoru s ním. A k tomu připočtěme situaci Božího lidu – je to menšina. A jestliže nebude tato menšina zřetelně vyznávat Boha, který je naprosto jiný než božstva kolem nás, je tu veliké riziko, že vše splyne do jakéhosi náboženského guláše. A o tom je bezesporu šabat. To slyšíme u proroka Izajáše zřetelně – na to klade Boží lid důraz. Správné dodržování pravidel tohoto dne je prostě ústřední. Je to oddělený den, kdy Boží lid jasně vyznává, že Pánem životů našich i života celého stvoření je Hospodin, Bůh Izraele. Řečeno dnešní terminologií – není zbytečné chodit v neděli do kostela.

A přece se v nás tak nějak všechno bouří. Jakoby se to míjelo s naší životní zkušeností – život se ubírá jinudy, než jak o tom mluví takové texty. A prorok Izaiáš to potvrzuje. Ten problém už tehdy byl v tom, že problémy života se objevovaly jinde než v dodržování bohoslužebných postupů. A tak i dnes je zásadní, kde jako křesťané, Boží lid, klademe důraz. Jaká pravidla starozákonního Božího společenství bereme jako určující. Jaká pravidla zaštiťujeme Boží autoritou. A právě o to jde – jde o autoritu, o její používání.

A do toho přichází Ježíš. V sobotu, v onen oddělený den, vstupuje do synagogy. Když si pročteme Lukášovo evangelium, zjistíme, že tento motiv se sobotou v synagoze se opakuje. Ježíš v sobotu v synagoze uzdravuje nemocného. V tomto případě nemocnou ženu. Ženu, kterou měl již 18 let v moci Boží nepřítel, ďábel, a ona musela chodit celá sehnutá. Zásadní střet. Ta žena vlastně nevyvíjela žádnou aktivitu – to Ježíš k ní přistoupil a uzdravil ji. Osvobodil ji. Uvolnil ji pro život. Tedy témata nesmírně aktuální pro široký okruh lidí. Pro nejrůznější skupiny, které jsou odmítány, že nepatří do Božího lidu. Osvobození pro život.

A představený synagogy, ten, který měl v popisu práce dbát na dodržování řádu při šabatu, se zlobí. Protože ty řády byly podle něj narušeny. A už jsme si říkali, že to není jen tak, že je to riskantní. To zní v tom dnešní starozákonním textu velice zřetelně. „Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den Hospodinův přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči, tu nalezneš rozkoš v Hospodinu „a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země a z dědictví tvého otce Jákoba tě budu živit.““ (Isa 58:13-14 CEP) To dodržování řádů bylo kvůli tomu, abychom nepřeslechli Boží hlas – je tedy nutné na to opravdu dbát. A tak se představený synagogy obrací k zástupu, aby vše vysvětlil, aby upozornil na to, že se stala chyba. Že tu riskujeme snížení Boží autority. I když to napomenutí v konfrontaci s onou touhou po Božím promluvení zní trochu komicky. Představený synagogy, jeden z těch, který volá po Božím promluvení, vlastně říká: „Nenechte se uzdravovat v sobotu. Nenuťte Pána Boha dělat v sobotu zázraky. Nenuťte ho v sobotu promlouvat.“ Skutečně ono zaštiťování se Boží autoritou, pojetí autoritativního Boha, vede k tragikomickým koncům. I když spíše k tragickým, protože nutně vede ke kádrování druhých. Přichází nemocná žena a hledá uzdravení. „Stoupni si do fronty, teď je zavřeno. Teď není pro tvé uzdravení prostor.

A Ježíš toto odmítá. Tedy aby bylo jasné, co Ježíš odmítá. Neodmítá bohoslužbu, neodmítá Boží lid, neodmítá církev. Neodmítá dodržování šabatu. Tady nejde o to, že by Ježíš přišel a vyhnal všechny lidi ze synagogy, protože je zbytečné tam být. Nepřišel dělat kosmetické úpravy. Co je smyslem působení Božího lidu v Zaslíbené zemi? Žít s Bohem – tak bezesporu bohoslužba patří – ale – proč vůbec chtít s Bohem mluvit? A tady Ježíš přišel zvěstovat Boha, o kterém svědčí prorok Izajáš ve svém textu. Boha milosrdného a slitovného, který nenechá trpět ty, kteří nemají zastání. A proto jim naslouchá, proto naslouchá jejich volání o pomoc. Přichází za všemi, kteří se trápí, a promlouvá.

A projevuje se to právě v sobotu, v oddělený den, a právě v synagoze. Tedy v centru zbožnosti. Podstatou soboty, šabatu, bylo „spočinutí“, tedy čas „osvobození“, jak je právě u Lukáše silně cítit. Vždyť právě šabatový rok je rokem, kdy se odpouštěly dluhy a byli propouštěni otroci. Právě to je u Lukáše základ Ježíšovy zvěsti: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ (Lk 4,18n) Tady je u slova moc, ze které se můžeme pouze radovat a svědčit o ní. Tady je ta skutečná autorita.

Co nám tedy tyto texty říkají na naši touhu po Božím promluvení? O čem svědčit dnešnímu člověku? Dnešní texty nás ujišťují o tom, že se musíme nejprve zorientovat sami. Lze bezesporu svědčit o Bohu Bohu tvrdém a nelítostném, který nemluví a nám tak uvolňuje ruce mluvit za něho, hájit Jeho důstojnost, hájit Jeho pravidla, která si vybereme k obrazu svému. Ale tato výzva, abychom se zorientovali, je přes všechna jasná slova soudu plná naděje – protože Bůh Otec, o kterém svědčí Ježíš, není někde daleko, není to vzdálený autoritativní vladař, jehož čest musíme se stejnou autoritou hájit. Je to milostivý Otec, který přichází za svými dětmi a nabízí jim život. A on skutečně přichází. Ve chvíli, kdy toto přijmeme, kdy se na toto soustředíme, tak uvidíme jeho zázraky v lidských životech. Najednou začneme děkovat za setkání, těšit se z nového dne, začneme vnímat zázrak pozvání do společenství sboru. Začneme rozpoznávat a radovat se z každého osvobození člověka pro život. Najednou začneme vnímat člověka s jeho úzkostmi a nadějemi a otevřou se tak před námi Boží zázraky. Evangelista hned za tento příběh uzdravení v sobotu zařazuje podobenství o hořčičném zrnu, abychom pochopili, že to Boží království, které přinesl Ježíš a které se prosazuje do tohoto světa, je často jak to zrnko hořčice, ale má velikou sílu. A toto vidět, toto rozpoznávat, z toho se radovat, to je úkol církve. V tom nás nikdo nezastoupí. Pak můžeme zvěstovat naději živého Boha. Pán Bůh nám v tom pomáhej.

Amen.

Píseň: 717 Tvá, Pane, láska nám sílu dává

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, předstupujeme před Tebe plní vděčnosti za ujištění, že neexistuje překážka, která by Ti zabránila přijít za člověkem. Proto k Tobě voláme v důvěře, že slyšíš naše prosby. Pane, vyznáváme, že nedokážeme obsáhnout všechny bolesti, že mnoha věcem nerozumíme a vlastně nevíme, za co prosit. A tak především prosíme, aby Tvá moudrost a láska vstupovala do dějů tohoto světa. Abys nás vedl všude tam, kde nás chceš mít se slovem útěchy, s podanou rukou.

Pane, dnes jsme si mohli znovu a výrazně uvědomit, jak důležitý je pro nás Tvůj prostor k životu, prostor, který Ty nabízíš. Znovu si smíme uvědomovat, jak důležitý je pro nás prostor tohoto konkrétního sborového společenství.

Moc Tě prosíme, uč nás pamatovat na ty, kteří jsou stranou, kteří jsou nemocní, kteří jsou opuštění. Moc Tě prosíme, uč nás otevírat náruč tak, jako ji Ty otevíráš pro každého člověka. Za to Tě, pane, prosíme.

Pane, prosíme za lidi nemocné – v našich rodinách, v tomto sboru, v našem okolí. Odevzdáváme Ti ty, na které osobně myslíme. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Pane, Ty nás vedeš k vytváření otevřeného prostoru pro všechny. Myslíme na ty, kdo takový prostor vytvářejí – i když to není v Tvé církvi. Myslíme na všechny, kdo mají odvahu otevřít se druhému člověku. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kdo mají existenční problémy, kdo jsou bez domova. Myslíme na seniory, kteří jsou opuštění a peníze jim zbývají sotva na přežití. Myslíme na lidi bez domova. Myslíme na ty, kdo jsou bez práce. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti ty, kteří jsou na útěku před terorem. Myslíme na lidi na Ukrajině, v Gaze, v Jemenu, v Afgánistánu a na mnoha dalších místech, o kterých ani nevíme. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti vztahy. V rodinách, v našem sboru, v církvi, ve společnosti. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti ekumenu – mezi církvemi, ale dnes hlavně mezi náboženstvími. Za to Tě, Pane, prosíme.

Dnes Ti odevzdáváme náš sbor. Za něj Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti v tuto chvíli v tichosti své osobní díky a prosby. … Za to Tě, Pane, prosíme. Pane, smiluj se.

Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo u Tebe hledají život: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, buďte střízliví a celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista.

1 Pt 1:13

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7

Píseň: 409 Svaté Boží požehnání

Krouna 10.8.2025

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás v tomto společenství, kam jsme přišli, abychom se setkali navzájem, ale především, abychom se setkali s tím, který dává naději životu.

Introit: Na mysli máme Tvé milosrdenství, Bože, uprostřed Tvého chrámu. Jak Tvé jméno, Bože, tak i Tvoje chvála zní až do končin země. Ž 48,10n

Píseň: 67 Ó město Boží, Ty jsi štít

Modlitba: Pane, je toho mnoho, co bychom Ti chtěli odevzdat. Je toho mnoho, s čím přicházíme, čemu nerozumíme, u čeho nechápeme, proč se to děje. A právě uprostřed našich zmatků Ti chceme děkovat za svědectví v Tvém Synu Ježíši Kristu. Poděkovat za ujištění, že neexistuje situace, ve které bychom byli sami, ve které bys nebyl s námi.

Děkujeme, že se v této jistotě smíme přidat k chvále Tvého lidu, která dnes zaznívá po celém světě. Děkujeme, že se smíme stát součástí proudu chval, který tryská z radosti i bolesti Tvých vyznavačů. A moc Tě prosíme, aby se tento proud stal povzbuzením i útěchou všech těch, kteří se ve své bolesti cítí opuštěni. Amen.

Čtení: Gn 15,1-8

Píseň: 673 Tak málo přímých cest (Skuteč 302)

Text: Lk 12,32-40

Haleluja. Přistupte, klaňme se, klekněme, skloňme kolena před Hospodinem, který nás učinil. Haleluja. Ž 95,6

Začněme od začátku – od ustavujícího příběhu Božího lidu – od Abrahama. Stále znovu nás fascinuje příběh, stále znovu nás fascinuje i jeho ústřední motiv – víra. Nebo možná zápas o víru. O to víc, že to vše si vyprávěl Boží lid v zajetí v Babylóně. Uprostřed následků vlastních selhání si vyprávěli příběh svých počátků jako Božího lidu. Stejně jako oni i my vzhlížíme k Abrahamovi, zná se nám vzdálený, a pak najednou přichází střih a on stojí vedle nás. Je nám velice blízký – tak jako v dnešním příběhu. Dychtivě nasloucháme a snažíme se zachytit, jak se naučit důvěřovat. Ne nějakému důkazu Boha, ale tomu, že existuje Boží cesta a my jsme na ni zváni.

„Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný.“ „Pane Bože, sliboval jsi…“. Co to bylo za slib? To je právě to – co to bylo za slib? Jak vypadá život v Boží budoucnosti? Mohli bychom se zeptat lidí, kterým budoucnost mizí před očima – na Ukrajině, v Gaze, v Jemenu, v Kongu, v Afgánistánu. Mohli bychom se zeptat lidí, kteří žijí v oblastech mimo centrum zájmu a místo zájmu naslouchají statistikám. Mohli bychom se zeptat těch, kdo touží po dítěti, po budoucnosti – že, Abrame?

Jde tu o smysl našeho snažení, smysl života, jeho budoucnost. Zní to vzletně, ale je to právě toto, o co se opíráme, co nás drží v každodenním snažení. A Abram je tu ztělesněním naší únavy, našeho strachu a obav, když se díváme kolem sebe a hledáme, čemu – a komu – vlastně uvěřit.

Do toho vstupuje novozákonní text – a působí odtažitě. Nešel mi s tím starozákonním vůbec dohromady. Působil na mě dojmem dalšího nároku do našeho hledání a nejistoty. Do strachu z budoucnosti. A přece – nechápal jsem, že mě to nepraštilo do očí – vždyť hned první verš, který jsme slyšeli, je vlastně Abramovi šitý přímo na míru. „Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království“. Dát vám budoucnost, dát vám prostor k životu.

Vzhledem ke kontextu, do kterého je tento text zasazen, je zřetelné, že evangelista tu Ježíšovo slovo směřuje právě do obav o zabezpečení budoucnosti. Je součástí závěrečných vět oddílu s podobenstvím o boháči a stodolách. Tedy podobenství o tom, kdo se domníval, že má patent na to, jak si zabezpečit život. Jak vlastními silami zabezpečit budoucnost jako určující smysl života. Na místo toho Ježíš staví starost o Boží království – o život v Božím království, kde ovšem nejde jen o mě, ale také o lidi kolem mě. Jde o poklad v nebi, který všichni dostáváme darem. Z Abramova pohledu – jde o život v Zaslíbené zemi.

To je něco, co podle Ježíšových slov může a má určovat náš život. Je to extrémně zdůrazněno – nic, co máme, nemá ani vzdáleně hodnotu tohoto daru od Boha. Jen tyto poklady v nebi mají jako Boží království proměňující účinky na nás i na všechno kolem nás.

Jen – skutečně mají? Ty pochybnosti jsou sžíravé, že, Abrame? Už jsme o tom mluvili na začátku – co by nám na to řekli mnozí. Co si o tom ostatně myslíme i my sami. Jak s tímto Ježíšovým ujištěním, s jeho výzvou, dál? Lukášův text reaguje velice trefně ve svém obraze služebníků čekajících na svého pána. „Buďte připraveni!“ Tedy další nárok? A přece to, co zní jako nárok je nabídkou cesty. Ne, to skutečně neznamená, že by Boží dílo záviselo na naší bdělosti. Co na ní ale závisí, je, jestli uvidíme budoucnost, smysl, v životě našem i v životě kolem nás. Odvážím se říci – jestli uvidíme Boží stopy v našem každodenním starání.

Vrátím se k dnešním Abramovu příběhu. Slyšeli jsme že Abram Hospodinu uvěřil a ten mu to připočetl za spravedlnost. Ale vzápětí – Pán Bůh Abramovi slibuje zemi a Abram znovu potřebuje nějaké podrobnosti – aby se měl o co opřít. Toto je člověk, kterého oslovil Pán Bůh. Takoví jsou lidé, které Pán Bůh oslovuje. O tomto člověku si vyprávěl Boží lid v zajetí v Babylóně a čerpal z jeho příběhů posilu. Přidávám, přidáváme se k naslouchání příběhů, které jsou ponaučením i povzbuzením. Tak jako kdysi dávno pro Boží lid v tíživé, bezvýchodné situaci v Babylóně, jsou i pro nás hlubokou ukázkou „chození s Bohem“. A právě k tomu ukazuje Ježíš z Nazareta. A ti, kteří ho vyznali jako Zachránce, Mesiáše, Krista, sepsali pro svá sborová společenství svědectví o Ježíšově nabídce Božího království.

Tak i my se v našem sborovém společenství smíme povzbuzovat, abychom neklopili oči v únavě a beznaději, ale v bdělosti očekávali Boží jednání v Jeho království, které od Něj dostáváme jako prostor k životu. Amen.

Píseň: 697 V své rozličné úzkosti

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Bože spravedlnosti, voláš zlomené lidi ze všech společenských vrstev. Naplň nás vírou těch, kteří šli před námi a konali tvé svaté dílo:

Prosit za ty, kdo jsou nemocní. Posilovat ty, kdo se snaží být pomocí a povzbuzením.

Za to Tě, Pane, prosíme. Pane, smiluj se.

Poslouchat Tě a následovat Tě, i když nevíme, kam jdeme. Odmítat útlak těch, kteří jsou odlišní a žít nový způsob života.

Za to Tě, Pane, prosíme. Pane, smiluj se.

 

Věřit v tvé sliby, i když víme o tolika lidech, kteří jsou vyháněni ze své země. Abychom věřili, že je dost pro všechny a pamatovali si, že i naši předkové byli kdysi cizinci.

Za to Tě, Pane, prosíme. Pane, smiluj se.

Abychom byli věrní, i když nevěříme ani sami sobě. Abychom v důvěře v Tvou pomoc používali svou kreativitu a tvrdou práci k tomu, abychom změnili to, co podporuje otroctví v nás i kolem nás.

Za to Tě, Pane, prosíme. Pane, smiluj se.

Abychom pokračovali, i když se samo Tvé stvoření stává cizincem. Abychom kráčeli s pokorou a respektovali ve svých rozhodováních ty, kterým klimatické změny ničí možnost života v jejich domovech.

Za to Tě, Pane, prosíme. Pane, smiluj se.

Abychom uprostřed rozdělení dokázali s Tvou pomocí budovat společenství naplněné nasloucháním a respektem. Dej nám sílu našich předků kráčet s důvěrou že nás všechny přijmeš na nebeské hostině.

Za to Tě, Pane, prosíme. Pane, smiluj se.

Vyslyš nás, prosíme, když se na Tebe obracíme se svými osobními díky a prosbami. … Za to vše Tě, Pane, prosíme.

Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo touží po životě: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Ať vaše radost, vaše dílo i vaše slova vypráví o vaší naději a jsou zaslíbením toho, co přichází od Boha.

Požehnání: Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. (Ř 15,13)

Píseň: 410 Směr mi dej, ať nebloudím (Skuteč 418)

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, všechny vás vítám ve společenství, kde se smíme zažívat ujištění o Boží přítomnosti.

Introit: Kéž ti vzdají chválu, Hospodine, veškeré tvé skutky, kéž ti tvoji věrní dobrořečí. Ž 145,10

Píseň: 244 Pán Bůh je přítomen

Modlitba: Pane Bože, přicházíme dnes za Tebou, protože toužíme slyšet Tvé slovo do našich životů, přicházíme, protože se před Tebou chceme ztišit, přicházíme, protože Tě hledáme a jsme zmatení. Takoví tu teď stojíme, tak rozdílní a přece sjednocení Tvým pozváním.

Děkujeme za ně. Děkujeme, že si dnes smíme znovu uvědomit, že se nemusíme snažit, abychom všichni správně mysleli a správně cítili, děkujeme, že smíme u Tebe poznávat, že pravá jednota lidí je právě v Tvém odpuštění a nabídce života.

Prosíme, aby se v této jistotě dnes radoval z daru života Tvůj lid po celé zemi, abychom jako Tvé děti dokázali nabídnout naději vzájemného pochopení a otevřenosti v hlubokém ukotvení svědectví o Tvém Synu a našem Spasiteli Ježíši Kristu. Amen.

Čtení: Kol 1,13-28

Píseň: 313 Ozvi se, Pane můj! Já toužím znát Tvou vůli

Text: Lk 10,38-42

Haleluja. Pojďte, zaplesejme Hospodinu, oslavujme hlaholem skálu své spásy. Haleluja. Ž 95,1

V evangelijním čtení před sebou máme text, který je velice známý a velice rozporuplný. Nepříjemný, protože staví lidi proti sobě. Mám před očima diskuse z dob mládeže, kdy zaznívaly vášnivé obhajoby Marty. Mám před očima nádherný text Karla Čapka z jeho Apokryfů, který se rovněž zastává Marty. Mám před očima svého otce, který – mám pocit, že pod dojmem právě Čapkova textu – prosadil jméno mé mladší sestry. Ta se jmenuje – jak jinak – Marta.

Jakoby nám tu evangelista v Ježíšově příběhu nabízel potravu pro nekončící vášnivé diskuse. Diskuse o to vášnivější, že se týkají základu našeho způsobu zbožnosti, základu spirituality, vnímání víry – a tady se pojmenovává, co je správně a co je špatně. Nabízí se nám tu černobílý svět. Alespoň tak tento text čteme. Zapadá to do našeho dnešního vnímání světa – buď to je takto, a pak to druhé musí být špatně. Ono buď a nebo nás provází a trápí. A velice nás trápí, když se k tomuto černobílému vidění přidává zvěst Ježíše z Nazareta.

Je-li tomu tak i v našem dnešním textu, je to velice podivné. Protože tento kratičký výsek z Ježíšova působení, z Ježíšovy cesty s učedníky do Jeruzaléma popisovaný evangelistou Lukášem, nestojí osamoceně. Je součástí svědectví o Božím království, které Ježíš přináší a jehož součástí se učednící mohou – a mají – stát. „Podali mu knihu – totiž Ježíšovi – proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: ‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.““ A průběžným tématem naplňování tohoto programového prohlášení o Božím království je právě pohostinnost.

Vždyť když Ježíš na začátku této 10. kapitoly vysílá své do světa, mluví velice pozitivně o místech, kde učedníky přijmou a pohostí je. „A když přijdete do některého města a tam vás přijmou, jezte, co vám předloží; uzdravujte nemocné a vyřiďte jim: ‚Přiblížilo se k vám království Boží.‘“ V čem je tedy problém? Proč Ježíš najednou otočil?

Problém vnímám v tom, že jakoby zůstáváme být na stránkách knihy, byť by to byla samotná Bible. Že nejdeme za text. Nebo jinak – že ho nenecháme vystoupit do života. Jak s ním žil sbor evangelisty Lukáše? Jak s ním žili první křesťané? Jak ho vnímá církev?

Nebyl by problém vstoupit do textů z knihy Skutků apoštolských – abychom zůstali na půdě autorství evangelisty Lukáše. Ale církev při výběru textů na dnešní neděli zareagovala jinak. Vybrala oddíl z jednoho z dopisů tradičně přisuzovaných apoštolu Pavlovi. Vstoupila tedy do života, do aplikace evangelia v praxi.

Jsme na začátku dopisu, tedy v oddíle shrnutí zásadních skutečností, které chce autor připomenout. A začíná jásavým hymnem, jásavým vyznáním, kým pro něj Ježíš Kristus je. A co v něm Bůh pro nás udělal. Co vlastně ona zpráva o ukřižování a vzkříšení Ježíše z Nazareta znamená.

Je to velice krátký odstaveček, kterým jsem se snažil začátek hymnu vystihnout. Zároveň bychom se tu ale mohli zastavit a nechat zaznívat jeden přívlastek za druhým. Nechat ho na sebe působit, promýšlet ho. „Obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření.“ „On jest hlavou těla – totiž církve.“ „Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.“

Termín za termínem, obraz za obrazem se nám vynořují před očima a my máme potřebu se zastavit a popovídat si o tom, aby to nebyly pouhé dávné písně, ale něco, co nám promluví do života, pomocí čeho se můžeme orientovat, něco, co by pro nás mohlo být zdrojem síly. „Smíření přinesla jeho oběť na kříži.“

Slovo smíření do tohoto světa. Ne černobílého, ale plného barev a světel a stínů. Smíření s Bohem, napravení, nalezení vztahu, který nám otevře vztahy s lidmi. Který nám dodá odvahu se vůbec otevřít těmto vztahům při všem riziku, že na toto otevření doplatíme. To vše díky tomu, řečeno obětní terminologií, že Bůh obětoval oběť smíření. Nečekal, až tuto oběť přinese člověk, sám dal najevo, že s námi chce mluvit. Že s námi chce vést dialog.

Kratičké zamýšlení nad jedním obrazem. Marie sedící u Ježíšových nohou naslouchá, je ujišťována, že Ježíš je skutečně ten, který přišel od Boha. Že nejde o omyl.

Marta obsluhuje, naplňuje Ježíšova slova o tom, jaké jednání má budoucnost v prostoru Boží vlády, které on, Ježíš, přináší.

Dá se říci, která ze sester má pravdu? Má taková otázka vůbec smysl? Jsem přesvědčený, že ne. V epištole do Kolos po slovech o smíření následuje: „pokud ovšem pevně zakotveni setrváte ve víře a nedáte se odtrhnout od naděje evangelia, jež jste slyšeli“. A ke konci epištoly slyšíme výzvu:„Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.“

Možná to zní trochu abstraktně, ale je to mířeno do praktického života. Čtu shodou okolností právě knihu rozhovorů Josefa Beránka s převorem kláštera Bosých karmelitánů Petrem Glogarem. Petr Glogar si svého času vybral členství v tomto kontemplativním řádu, protože jako velice aktivní člověk se potřeboval vědomě stále znovu napojovat na Toho, kdo dá jeho jednání smysl. Kdo dá smysl snažení skupiny lidí, skupiny bratří konkrétního kláštera. Úsměvná byla jeho vzpomínka na mladého muže jasných představ, který přišel s tím, že chce vstoupit do řádu a přinesl si pouze igelitku s nejnutnějšími věcmi. A že víc nepotřebuje, že se bude pouze soustředit na rozhovor s Bohem a už nikdy nebude pracovat. Prostě Marie přece měla pravdu! S tímto mladým mužem se nějak zcela minuli a on ve finále do noviciátu vůbec nenastoupil.

Ve světě, který tak rychle vytváří protiklady – bohatí nebo chudí, černí nebo bílí, homosexuálové nebo heterosexuálové, moje nebo tvoje – nás text z epištoly do Kolos zve k tanci víry, který spojuje Boží dílo, naše společné dílo a naši osobní odezvu. Pomáhá nám odmítnout zjednodušenou otázku, jestli má pravdu Marta nebo Marie. Nabízí nám otázku jinou – nabízí nám, abychom se učili rozpoznávat Boží smíření v našich životech a ptali se, jak náš společný život reaguje na Boží milost. Jak vstupuje do služby Božímu království, které přinesl Ježíš z Nazareta a stále přináší Vzkříšený Kristus. Amen.

Píseň: 589 Buď sláva Bohu, chvála Otci, který stvořil zemi

Modlitba: Pane Bože, přicházíme za Tebou s vyznáním, že nám často dělá problém rozlišovat. Neumíme volit, co bychom měli dělat, kdy mluvit, kdy mlčet. Vyznáváme, že to naopak velmi dobře víme u druhých. Takoví za Tebou dnes přicházíme – ať už jako Marty nebo jako Marie – a chceme Tě poprosit za všechny. Za ty, kdo jsou nám blízcí i za ty, kterým nerozumíme.

Na prvním místě prosíme za nemocné v našem sborovém společenství i kolem nás. Prosíme, abys byl povzbuzením nemocné, pro ty, kdo se o ně starají. Prosíme o pomoc pro nás, abychom dokázali my sami být povzbuzením. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za rodiny. Prosíme, provázej partnery, kteří se těší ze vzájemného porozumění i ty, jejichž vztah je podrobován zkoušce odcizení. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za děti – za ty, které jsou milovány svými nejbližšími i za ty, jejichž start do života je ztížen. Děkujeme a prosíme za ty, kdo jsou jim pomocí. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kdo jsou obětí černobílého vidění světa. Za ty, kdo se ocitli na okraji ve společenstvích kde žijí. Na okraji společenského nebo náboženského života, protože jsou součástí nějaké menšiny. Menšiny označené jinakostí. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kdo jsou obětí násilí a teroru ve své zemi. Za ty, o kterých víme i za ty, jejichž příběhy jsou vytěsňovány na okraj veřejného zájmu. Prosíme za obyvatele Ukrajiny, Gazy, demokratické republiky Kongo, Jemenu a dalších a dalších zemí. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, je mnoho míst, kde bychom měli pomoci – jako jednotlivci, jako sborové společenství. A vyznáváme, že často podklesáváme. Prosíme o Tvého Ducha svatého, abychom v tomto společenství byli Tvým lidem, abychom byli svými životy součástí Tvého království. Za to Tě, Pane, prosíme.

Vyslyš nás, prosíme, když se na Tebe obracíme se svými osobními díky a prosbami. … Za to vše Tě, Pane, prosíme.

Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo touží po životě: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. J 14,27

Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti. 2Pt 3,18

Píseň: 426 Ať chrání nás Bůh, ať žehná nám Bůh

Text kázání: Lukáš 10, 25-37
Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

Kázání:
Milé sestry a milí bratři, k volbě biblického textu pro dnešní kázání mě přivedly tři důvody. První je ten, že chci stejně jako ten zákoník, se kterým Ježíš vede rozhovor, vědět, kdo je můj bližní. Druhým důvodem je to, že na zítřek 11.2 připadá Světový den nemocných. A třetím důvodem je to, že mám teď doma dvě nemocné!

Podobenství o milosrdném Samařanu či Samaritánu velmi dobře známe a většina z nás by je mohla i celkem přesně odříkat zpaměti. Je dobré si uvědomit, že Ježíš tímto příběhem odpovídá na dvojí otázku zákoníkovu. Nejprve: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Když pak dostane odpověď, kterou již beztak zná, totiž dvojpřikázání lásky o milování Boha a milování svého bližního, připojí ještě druhou otázku: „A kdo je můj bližní?“

Když tak, milé sestry a milí bratři, o tom příběhu přemýšlím, něco mi v něm chybí. „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha“ – kdo to byl, nic o něm nevíme, neznáme jeho jméno, životní osudy. A proč šel z Jeruzaléma do Jericha? Šel tam v nějaké odchodní záležitosti nebo to byly spíše soukromé či rodinné záležitosti? A když už tedy potřeboval jít do Jericha, proč si nevybral jinou, bezpečnější cestu? Musel přece vědět, že ta cesta je nebezpečná, že tam hrozí přepadení. Asi podcenil přípravu na cestu, měl být patřičně ozbrojen, nebo alespoň dobře trénovaný, aby se dokázal těm případným lupičům ubránit. Nemůže si tedy za svoje neštěstí sám?!

A chybí mi v tom příběhu ještě spousta dalších věcí. Tak třeba ten kněz, který uvidí zbitého a polomrtvého u cesty, ale vyhne se mu a jde dál. Kam asi šel? Říkává se, že určitě šel na bohoslužbu do jeruzalémského chrámu a proto se nemohl zastavit, spěchal, protože není nic důležitějšího než služba Hospodinu v chrámě. Bylo to tak či nebylo. Jako bychom pro jeho jednání hledali pochopení – i když jeho jednání neschvalujeme, přece mu nějak rozumíme. Měl důležitý cíl, poslání. Účel světí prostředky?!

A co ten levita, který šel kolem polomrtvého u cesty hned vzápětí. No, pokud šel stejně jako kněz do chrámu na bohoslužbu, měl co dělat, šel určitě pozdě, kněz už přeci šel před ním! Ten tedy určitě neměl čas se zdržovat s nějakým nešťastníkem v příkopě!

A co ti lupiči, kteří v tom příběhu hrají poměrně podstatnou roli? Také o nich nic nevíme. Už se o ně konečně začali zajímat orgány činné v trestním řízení? Už jim někdo jde po krku? Copak je to pro římskou okupační moc takový problém zajistit na cestě z Jeruzaléma do Jericha bezpečí. Nenesou vlastně vinu za celou tu nešťastná událost především Římané.

A taky by mě zajímalo, jak to s tím nešťastným člověkem bylo dál. Uzdravil se, odnesl si trvalé následky, byl nějak jeho soukromý či profesní život poznamenán touto nešťastnou událostí? Nevíme.

Milé sestry a milí bratři, pravověrní vykladači Písma by měli proti mým otázkám či otazníkům zásadní výhrady. Při výkladu Písma se musíme spokojit s tím, co tam je, co Písmo říká. Nemáme do biblického vkládat svoje představy a nápady, pátrat po tom, co tam není, ale vykládat to, co tam je. Mám k tomu ovšem, sestry a bratři, dobré důvody. Takhle se díváme na své bližní v nouzi, na nemocné, postižené, slabé a odstrčené, na lidi na okraji společnosti. Tohle nás zajímá, tohle zajímá náš svět, tohle zajímá media, jimiž jsme formováni a deformováni.

Nemohou si lidé za své neštěstí vlastně sami! Není divu, že je to postihlo, podívejte se, jak nezdravě, nezřízeně žijí, jak jsou neopatrní, lehkomyslní, jak podcenili okolnosti. A nemůže za to všechno tak trochu i společnost, stát, ti mocní nahoře. Jak to, že se takovéhle věci mohou dít v právním státě, kde byla policie. A proč nepomáhají ti, kteří by mohli a měli, kteří k tomu mají lepší předpoklady, mají to v popisu práce, mají na to prostředky. Když to oni vidí (kněz, levíta) a vyhýbají se (odpovědnosti), proč bych měl já? Kdo je můj bližní?

Svatý Augustýn, když vykládal toto podobenství, říká, že „jeden člověk“, který šel z Jeruzaléma do Jericha, to je Adam, první Adam. To jsme my všichni, první Adam, člověk propadlý moci hříchu. To my, to naše lidství leží polomrtvé u cesty. My jsme ti, kteří si sami pomoci nemohou, sami nevstaneme, nemůžeme dál, cíl cesty se nám ztrácí. Dobře to viděl svatý Augustýn, to je obraz našeho lidství – cítíme se silní, zdatní, nevidíme bližního v člověku v nouzi a přece jsme to my sami, kdo potřebují pozvednout, zachránit, znovu probudit k životu.

V milosrdném Samaritánu pak Augustýn samozřejmě viděl Ježíše Krista. Je mezi Ježíšem Kristem a Samařanem mnoho paralel. Samařan – divný, podezřelý věřící v jediného Boha, má židovskou víru ale není to žid. Ježíš Kristus – divný mesiáš, syn Boží a přece syn tesaře, někteří mu věří (je jich asi dvanáct), ale většina synů a dcer Abrahamových ho odmítá. Dobře viděl Augustýn v Samařanovi Ježíše Krista, milosrdenství je jeho mesiášskou mocí. On je mi bližním, je nablízku, když po zásahu lupičské, zlé moci umírám bez pomoci.

A hostinec, kam byl polomrtvý-zachráněný dopraven? To je podle Augustýna církev. Jak krásná, idylická představa. Církev jako hostinec, hostinec, kde je dopředu zaplaceno (a bude-li to na sekeru, bude zase vyrovnáno) hostinec, kde Kristem zachránění dojdou úplného zotavení, odpočinou, nabydou zpět ztracené síly, jednou ztracený cíl cesty bude znovu možný.

Tento výklad svatého Augustýna (který je ještě detailnější a propracovanější) platil od starověku až snad donedávna za jediný správný výklad tohoto podobenství. Je ovšem ještě jedna možnost výkladu, kterou otevírá Ježíšovo slovo: „cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“. Ježíš takto odpovídá na otázku překvapených: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?“. Ježíš – ten polomrtvý na cestě z Jeruzaléma do Jericha.

Ano v lidech nemocných, slabých, unavených máme vidět, poznávat, nacházet, samotného Ježíše Krista. V trpícím člověku, v tom, který potřebuje mou pomoc, ke mně přichází Ježíš Kristus sám.

Říká se někdy, že naše západní civilizace vyrostla či stojí na křesťanských základech. Mám pocit, že v dnešní době se nám spolehlivě daří ty křesťanské základy pohřbívat, že z nich už nic není. Zůstalo-li z nich něco, co stojí za to, pak snad jenom právě to, že nemocní, slabí, ti kdo potřebují pomoc, kdo si sami pomoci nemohou, nejsou vnímáni jako přítěž společnosti. Láskyplná péče o bližního v nouzi je neodmyslitelným dědictvím křesťanské víry. První špitály začaly vznikat snad právě proto, že v trpícím člověku, ve službě lásky se naplňuje křesťanská víra, ve službě bližnímu se mohu setkat se samotným Kristem. Dnes lékařskou péči vnímáme jako naprostou samozřejmost, ale stačí jen připomenout, že ve všech společnostech a kulturách v minulosti i současnosti to není samozřejmost a standard, že byly a jsou kultury a společnosti, kde je trpící vnímán jako přítěž. Kde je v zájmu zdraví společnosti potřeba se trpících, nemocných, slabých, neduživých zbavit, odstranit je. Aby společnost zůstala silná a čistá, aby nás ti nemocní nenakazili. Stačí jenom vzpomenout na nacizmus a jeho přesvědčení, že silný a zdravý člověk se zrodí jenom tehdy, když bude lidský genofond řádně očištěn od všeho, co do něj nepatří. Ano, vnímáme lékařskou péči jako něco samozřejmého, co neodmyslitelně patří k naší společnosti a kultuře, ale ono to samozřejmé není, jako není samozřejmá křesťanská víra a s mizející vírou může zmizet z naší kultury i tento rozměr lásky. Mám pocit, že i v tomto ohledu jsme na hraně, a když například vidím, jak náš stát v zájmu šetření spolehlivě přesvědčuje společnost, jak jsou nemocní, slabí, staří vlastně na obtíž, běhá mi z toho mráz po zádech.

Svatý Augustýn snad ve svém výkladu udělal jedinou chybu. Správně zdůraznil, že i kdyby všichni kolem mě prošli bez povšimnutí, Ježíš Kristus mě, skoro mrtvého, pozvedne a zachrání. Nenechal však místo pro mou láskyplnou péči o bližního v nouzi, jak to žádá Ježíš. Neudělejme podobnou chybu, nenechávejme péči o své bližní jen na diakoniích, charitách, nemocnicích, hospicích, doktorech. Je ještě dost místa pro to být Samaritánem. Nehledáme přece ospravedlnění (jako zákoník), ale jde nám o to, aby se prosadila Boží spravedlnost. Buďme Samaritány svých bližních. Amen.

Co je to za situaci, kterou nám evangelium popisuje? Kdosi ve jménu Ježíšově vyhání démony a přitom nepatří ke skupině učedníků. A proč to Jana a vlastně všech dvanáct učedníků tak pobuřuje? Není to obraz rozhádané církve? Už tehdy, v prvních letech, byla rozdrobena do různých sborů a skupin. Jediné co je spojovalo, bylo jméno Ježíšovo, které vzývali. Ale zdá se, že je více věcí rozdělovalo, než spojovalo. A snad i některé skupinky žárlily na ty druhé. A necítily se některé pravověrnější než ty druhé? Jako bychom to už někde slyšeli. Ostatně tuto námitku slyšíme z Janovy stížnosti. „On s námi nechodí…“ Jakoby říkal, on přece nemůže být pravověrným učedníkem, nepatří k nám, nechodí s námi, není z naší party. A kdo k nám nepatří, nemůže být pravým učedníkem a ten je automaticky proti nám. A nebo se také za jeho výtkou může skrývat obava. Zda-li ten, kdo nepatří ke kruhu učedníků, k církvi, nebere jméno Ježíšova nadarmo, zda jej nevyužívá ve svůj vlastní prospěch? Zda nezneužívá Ježíše k nějaké pochybné magii a pochybné uzdravovatelské praxi? To už je závažná námitka. V tomto případě lze Jana vlastně i chápat. Vždyť sami žijeme v době, kdy se značky a jména, ať už firem nebo jednotlivců, masivně kopírují a zneužívají. A konečně i v naší době se mohou vyskytnout jedinci nebo skupiny, které své pochybné jednání často zaštítí Bohem či Ježíšem a ve jménu Božím či ve jménu Ježíšově vedou svá bojovná tažení proti svým nepřátelům, jinému myšlení, jinému životnímu stylu či proti všemu co nezapadá do jejich představ. V každé době se najdou svérázní kazatelé a náboženští buditelé, kteří ve jménu Ježíšově zatracují jednotlivce, znásilňují svědomí a páchají nenávratné škody v životech lidí. Často po nich zůstává duchovní spoušť, rozvrácené vztahy, psychicky zdeptaní lidé. A to všechno ve jménu Ježíšově, které zneužili pro svou ideologii. V tomto bodě se nelze divit Janově námitce, kterou Ježíšovi předkládá.

Jistě, můžete namítnou, zda se nás to týká tady v Krouně. Můžete říci, my máme přece jiné starosti a tyto problémy jsou nám vzdáleny. Ano, věřím tomu, že tady žádný lžikazatel nepůsobí a nezanechává za sebou rozvrácený sbor, doufám, že ani já sám. Ale to ještě neznamená, že toto nebezpečí nehrozí (mohl by se klidně zbláznit nebo někdo z vás, že…). Ovšem daleko více se naší reality, i dnes, dotýká problematika rivality a soupeření mezi jednotlivými skupinami křesťanů. Vždyť naše historie, jak víte, a tak trochu i současnost je pořád hluboce postižena sporem mezi katolíky a evangelíky. Dřív se na obou stranách říkalo, že ti kteří nepatří k nám, již stojí mimo Ježíše Krista. A jistě uznáte, že tato rivalita zapříčinila mnoho škod a neštěstí, v rodinách, v obci, mezi lidmi. A předně, znesvěcovala (a ještě naší vinou znesvěcuje) Boží jméno mezi lidmi. Bůh se stal zajatcem církevní politiky. A přesto vítězí nad tím vším svým působícím duchem. Jen díky němu se mohou dnes katolíci a evangelíci spolu scházet k modlitbám a vzájemně překonávat překážky a nepřátelství. Jen díky Božímu milosrdenství s námi lidmi, jsme poznali, že přece máme jednoho Pána a jednoho Spasitele, že všichni jsme Boží děti, ne pro naše zásluhy, ale pro zásluhy, které vydobyl Ježíš na kříži.

A přesto ta Ježíšova odpověď Janovi překvapí : „Nebraňte mu, žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemže mi hned zlořečit.“ Co se z Ježíšovy odpovědi dovídáme?

Předně je vidět, že zvěst o Ježíši daleko překročila hranice církve. Že i mimocírkev se mohou najít lidé, kteří o Ježíši uslyšeli a to způsobem, který my neznáme a nemá me ve své režii. Dodejme, naštěstí. Ježíše přijali, minimální ho vzali vážně. To je pozitivní zpráva. Lze vzpomenout na rozhovor, který prý vedl Martin Luther s Filipem Melanchthonem, svým nejbližším spolupracovníkem. Traduje se, že Luther prý Melanchthonovi pravil: „Vidíš Filipe, my si tady popíjíme pivo a evangelium jde dál nerušeně tímto světem. “ V tom je skrytá hluboká pravda, ať už to Luther tak řekl nebo je to jen lidová legenda. Faktem je, že evangelium si skutečně dál získává další a další lidi a my to nemůžeme zastavit, snad možná to trochu můžeme zbrzdit nebo zkomplikovat, ale ne zastavit. A to je jenom dobře. A zároveň v tom můžeme slyšet ulehčení : šíření evangelia ve světě nestojí a nepadá s ná mi, není závislé na nás. Ale je v režii Božího vedení. A tak tedy nejsme vposledku zodpovědní za to, jestli celý svět uslyšel o Ježíši a uvěřil mu.

Druhou pozitivní zprávou je, že i mimo církev se najdou lidé, kteří konají dobré činy ve jménu Ježíšově, a že to ti lidé dělají v upřímné víře v Ježíše a v jeho moc. Ježíš se k této praxi přiznává. Tím ovšem vůbec nechci říct, že by se církev, konkrétní sbor Ježíšových učedníků, stal zbytečným, nepotřebným. Jen je třeba: nedělat si starosti, kdo je s námi a kdo proti nám. Kolik nás ubývá a kolik nás přibývá. Bude-li se církev více zabývat počítáním statistik a prodírat se zděšením kartotékami a účedními listinami, pak to s ní dřív nebo později skončí špatně. Taková církev, která se zabývá sama sebou, se právem stává zbytečnou organizací. A kdo by se divil, že o ní nikdo nejeví zájem, že mnozí vyznavači Ježíšova jména s námi nechodí. Takové ustrašené společenství přestává být solí země, světlem ve světě. Takové společenství bude více vyzařovat do světa vlny úzkosti a zapšklosti než radosti nad Kristovým evangeliem. Na nás ať je předně vidět, že žijeme z radostné víry, buďme dobrými svědky Kristova evangelia a přijímejme všechny, kdo se těší z darů spásy, které Kristus pro svět vydobyl.

Amen